Autor: Xerodoth Sigmius

HVĚZDAŘ

Na staré kometě 

s píšťalou stál,

aby věčné temnotě

hudbou hvězdy přivolal.

Vylákal je z černých děr,

každé jiné jméno dal,

pak písní jim určil směr,

kam vesmírem dát se dál.

Uspořádal do hvězdokup,

dále určil souhvězdí,

dal jim pevný rozestup.

Malý, Velký Vůz tak nejezdí.

Na kometě Hvězdař

na píšťalu hrál.

Zažehl tak zář,

jsoucnu světlo dal.

Tóny kosmické,

věnované hvězdám, 

neslyší ucho lidské.

Smysl je jen Hvězdaři znám.

Na kometě bez ohonu prohlíží své dílo.

Konečně má nebesa, pod kterými by se dobře snilo.

ČASUPÍR

Vyletěl upír z květiny.

Měl místo očí hodiny.

Ručičkový.

Když zavřel se podivný květ,

pravé hodiny odbily pět.

Levé se zpozdily.

Kam ukrýt se skočí,

upír s hodinami místo očí,

když venku je bílý den?

Za hodinářskou výlohou.

Dovnitř lidé nemohou.

Pro nemoc zavřeno.

Neviděný pro lidi.

On sám také nevidí.

Používá sonar.

Tu město zachvátil ďas,

neb upír krad mu čas.

Krev mu nechutnala.

Pojednou byl času syt,

tak rozhodl se rozmnožit.

A zasadil květinu.

I vyletěl upír z květiny.

Měl místo očí hodiny.

Ručičkový. 

ČARODĚJ Z MIZERNÉ JÁMY

Na dně jámy Mizérie,

kde starý Cynik vládne,

tam Čaroděj svůj dryák pije,

a jeho magie tak slábne.

Sám sobě je barmanem,

sám sobě je knězem.

Ve svém těle zlámaném

stal se sobě vězněm.

Svou moc prodal na ulicích,

proměnil se v bílou vránu.

Má zkázonosný tumor v plicích,

co si koupil na Uranu.

Stal se starou anekdotou,

co nikoho nezajímá.

S pohlavní nemocí si ho pletou,

jeho osud nedojímá.

Bez nápadu, samé klišé,

stereotyp, co skolil by keporkaka.

Nikdo o něm nenapíše, 

ni žába o něm nezakváká.

Hloupý kouzelník,

jehož srdce se nudou pozřelo,

vztyčil k Smyslu prostředník,

když oko dne se zavřelo.

Svou poslední lahev 

splatil starou runou.

Z usušené kočky nálev

projel jím jak kapka strunou.

Na dně jámy Mizérie,

kde nikdy se nic neděje,

tam Čaroděj svůj dryák pije,

a jednou za sto let se (možná) usměje.