Autor: Dominik Dolejší
CYKLUS LÁSKY
Malý plamen vprostřed srdce
pomalinku plápolá.
Sám tu je a sám tu čeká,
až ho někdo zavolá.
Čeká na hlas, který přijde,
o tom nejsou pochyby.
Čeká tak, jak čekal dříve.
A pak náhle uslyší jej,
silou toho hlasu vzplane,
hledá směr a původ větru,
který ho sem vane.
Skrze škvíru stěny srdce
sleduje ji dychtivě.
Ona tančí v ranní mlze.
Skrze škvíru stěny srdce
sledovat ji nemůže.
Musí za ní, musí ihned,
věří, že mu pomůže.
Hlas ho láká, hlas ho nutí,
tou škvírou se má protlačit.
On se snaží, cpe se, kroutí,
hlasu nemůže se nabažit.
Znovu vzplane, a díky tomu
dokáže se protlačit.
Nyní venku stojí šťastně,
hodlá si s ní zatančit.
Slunce ráno nesmělé je,
odpoledne pookřeje,
večer chladně sbohem dá.
A v tu chvíli mizí i ona.
Plamen pohasne a smutně zvolá.
A znovu sedí v srdci svém
od vášně popáleném,
přemítá nad tím, co činil,
nad dnem, do nějž lásku vložil,
sedí tu a štěstím brečí.
Plamen pálí, slzy léčí.
BEZEJMENNÁ
Stěny potemněly,
přestaly mluvit.
Točí se zády k nám.
Sedím na posteli,
únavou ubit,
ve stínu krvavých rán.
Kyslík mi dochází,
lapám po dechu
a nevím, co bude dál.
Když tudy prochází
lehce, jak po mechu,
ta, jíž jsem se bál.
Přichází s úsměvem
s figurkou na dlani,
je to černý šachový král.
„Co je tvé, to si vem,“
potichu řekla mi,
„tady máš to, co sis přál.“
„Našel jsi štěstí
uprostřed ničeho.“
Štastni, kdož tohleto dovedou.
Oči tvé nevinné
vidí tu zničenou
cestu, po níž tě povedou.
H
H je most, jenž spojuje dva břehy.
Trocha naděje, jež ústí v troše něhy.
Přetíná tu řeku jménem zlost,
toť bezpečí, které skýtá tento most.
Most, jenž protíná dva světy,
tam domov s cizinou se míjí,
tam člověk nezmůže se věty,
oheň v srdci každým krokem sílí.
V noci pak zhmotněn je jen tmou,
mnozí zvali by to zdáním.
Jen hvězdy, které stále v kruhu jdou,
pravdu poznají až za svítání.
Když mocné síly jeho pevnost zkouší,
on vydrží i nejstrašnější bouři.
Však stačí málo, aby povolila lana.
Aby řeky proud odplavil jen trosky.
Přišla, ač zprvu nebyla sem zvána,
on prolomil se pod náporem lásky.