Autor: Radek Brumla

 

PTÁCI ZKÁZY

 

Na okně černý havran seděl

Když smutný koncert hrál

Na deštivé nebe hleděl

Když už spal celý sál

 

A pak o půlnoci vyletěl do hluboké tmy

Do města plného nemoci

Vyletěl do hluboké tmy

Kde umřeli všechny krásné sny

 

A na jedné vrbě

S vránou si zpívají

Avšak trochu mrtvě

Křídly na město mávají

 

Mávají tiše bez citů

Na město které je zabalené ve stínu

V kostele v jednom sešitu

Jsou nitky svitu

 

Vše napsáno křídly

V dávném věku

Kdy stromy prořídly

Kvůli ptačímu vzteku

 

Temná vrána, zabiják havran

Děsivější než nebezpečný varan

Žili od pradávna ve vrbě černý

Byli si svazkem věrní

 

Už jednou zahubili město místní

Tehdy před lety

Bylo lidstvo v tísni

Už tehdy mohli skončit světy

 

Nyní nemoc zahubila vše živé

Jen ne ptáky pomstychtivé

Zpívají stále písen ticha

Slova temná slova vždy lichá

 

Po skončení písně

Hledí na šedou přikrývku

Kde vylézají skvrny plísně

v zobáku malou prašivku

 

nastává ticho všude kolem

přikrývka je silnější

pod vyschlým topolem

je světlo jasnější

 

a havran s vránou odlétají do přikrytých černých bran

kam světlo nemůže dojít

krouží do všech stran

temný koutek chtějí najít

 

věží je nekonečně mnoho

ptáci ztrácí se v nich

neví jak vrátit se z toho

neví kde najít jih

 

jih je zahalený v plášti černé

avšak na východě vychází světla kruh

díky vráně věrné

najdou starý pruh

 

odtud vidí místo kde noc právě končí

místo které zanedlouho bouře zahalí

sluncem které stále ještě krouží

než stín se na místo vyvalí

 

ptáci opět zpívají

písen ještě temnější

na zkázu křídly mávají

smutek více silnější

 

i zde umře živý jádro

růže rudá, řeka modrá

místní děti i kmotra

na ulici zakrvácené kvádro

 

poslední dopisy od dětí

poslední polibky od ženy

všichni to už vědí

že tato noc zahubí všechny členy

 

členy rodiny i jednoho básníka

který píše verše zkázy

na břehu jednoho rybníka

v sešitě píše úchvatné úkazy

 

„Tma se prohlubuje  konec se blíží

Rodina je semnou v náruči

Modlím se k bohu a k nebi vzhlížím

Snad ostatním tuhle knihu nikdo doručí“

 

„Slzy mého děvčátka

Z očima jak rozkvetlá poupátka

Držím ji plnou silou

I s kočkou roztomilou“

 

„Tebe lásko líbám na čelo

Tulíme se tělo na tělo

Jak motýli barvami jasný

Nic už není tak krásný“

 

„až budete tuto knihu číst

Je mnoho krásných psaných míst

Toto jsou má slova poslední

V nebi se opět rozední“

 

„tato slova jsou věnována jen tobě

Jsou to slova jak miluji vás moc

Myslel jsem na vás každý den i noc

Za měsíčního svitu jsem ti polibky dával

V zahradách rozkvetlých kde jsem si s vámi  hrával

To je konec

Pláču ale je čas říci sbohem

Miluji vás“

 

I básník a ostatní lidé

Zemřely v temnotě a stínu

Na jejich těla se usazují jen zbytky dýmu

A vločky vánice zuřivé

 

A co havran s vránou?

Byli předzvěstí této zkázy

I oni jednou vzplanou

Ale po nich nezůstanou žádné vzkazy

 

Žádné pocity žádné sny

Vzpomínky v srdcích svých

Žádné štastné dny

Zůstanou jen oběti časů zlých

 

Jejich jména na náhrobku vytesány budou

Těm co někde přežili alespoň vzpomínky zbudou

V nebeském světě našli možná klid

Jejich duše budou mít věčný svit

 

Nebesa opět hvězdy zachvátí

Jejich záře jejich třpyt

Naše srdce uchvátí

Vždycky i když je skryt.

 

 

OČI ZLA

 

Hledí ze stínů duše

Vidí přes lesy i nekončené buše

Proniká skrz tělo

Právě se všude setmělo

 

Tma plná strachu

Cítit je každý nerv

Z růží rudých jen střípky prachu

Z těla vylézá zlí červ

 

Zalézá do myšlenek a vzpomínek dávno minulých

Vysává z rány krev

Z tvorů uhynulých

Což ukazuje záhadný jev

 

Měsíc zbarven do tmavého rudého pláště

Deštivé kapky z nebe

Červ dává přednost baště

Každý se hrůzou klepe

 

Klepe jak paže nad ohnivou propastí

Ze které padá dolů

V myšlenkách vidí konce živých tvorů

Na dně co si zachrastí

 

Slyšet bubny z hlubin moře

Přízraky tiše

Plíží se k černé hoře

Lidé cítí úzkost v břiše

 

Města vzdálená ukrytá v lesích

Kam se plíží z krve mrak

A na osamělých březích

Spí starý vrak

 

Mrak deštivé kapky krve vypouští

Město do stínu se propadá

Lidé bláznovství se dopouští

Svět se tiše rozpadá

 

A v kostele kde nevěsta v bílém

Má nejkrásnější den

Avšak brzy skončí tento sen

Děsivým dílem

 

Červi, jenž stvořili oči zla

Mrtvol je už přes čtyři sta

Jsou v srdci našeho světa

Už nezní ani jedna věta

 

Zní jen tiché šumění

Dopadající na větve stromů

Tohle temné umění

Mlátících se hromů

 

Vše do černa se zbarvilo

S trochou kapek rudé

Celá země lidstvo chudé

O štěstí nás zlo připravilo

 

Oči,  které šíří zlo jak nemoc

Vidí kdo je stále živý

Každý ji chce přemoct

Z úst vylézá červ pomstychtivý

 

Od pohledu není úniku

Vidí co se i pod hladinou mine

Díky smrtelnému průniku

I schovávající se bytost zhyne

 

Tam kde kdysi stálo krásno světa

Upíná se vrba černá sahající do nekonečna

Nikde žádná světla

Vedoucí do bezpečna

 

Na vrcholu kde oči zla pozorují okolí

Vidí černým stínem vše živé

I kapky krve co mrholí

Skutky i činy lstivé

 

Takový bude svět až přijde další temný den

Který tentokrát lidstvo vyhubí

Zatím to je jen zlí sen

ale jestli se tak stane tak to lidstvo zahubí.

 

 

TEMNÁ UKOLÉBAVKA

 

Pod střechou s jasné duhy

Je na koberci malá kolébka

Nad ní obraz kde v obilí jsou kruhy

Je slyšet tichá ukolébavka

 

Zní čistě a krásně oči tvé se zavírají

Sluneční paprsky okna světa otvírají

Slyšet je zpěv ptačí

Avšak nebe se do temna mračí

 

Malý klouček v kolébce

Roní slzy života

Života ze kterého brzy zůstane jen utrpení a samota

Vše skryté v jedné ukolébavce

 

Vítr fouká a poletuje jak podzimní listí

Nebe se zahaluje do černého pláště

Že je konec už brzy klouček zjistí

Ale jinak tak trochu zvláštně

 

Slunce zapadá, půlnoc se blíží

Nastává ticho

Smrt nad kolébkou vzhlíží

Pavouk černý leze na břicho

 

Ukolébavka dozněla

Pavouk do těla vstřikl jed

Půlnoc právě zazněla

Vzpomínky se nevrátí zpět

 

Klouček obalen pavučinou z hedvábí

Není cesta ven

Do skutečnosti se už nevrátí

Tohle je skutečný zlí sen

 

Kloučkovi zjeví se duch

Ze sítě vyrobí záhadný kruh

Kruh poletuje nad kolébkou

Sen začíná novou ukolébavkou

 

 V tom ozve se rána

Smlouva s dáblem je už dána

Klouček upsal se zlu

Proměnil se a zašeptal já už jdu

 

Nyní muž v černém obleku

Se znamením na ruce

Jak démon v převleku

A k tomu dlouhá kapuce

 

V očích temných ze kterých jde strach

Vzpomínky navždy zmizely do nicoty

Prochází krajinou jak vrah

Nejsou slyšet žádné jásoty

 

Došel až do hedvábného lesa

Kam ani paprsek slunce neohlédne

Odtud vidět jsou jen hvězdná nebesa

V lese kde život nikdo nezahlédne

 

Stromy s bledé modré

Tyčí se do výšky

A třpytky drobné

Které zakrývají lesní střížky

 

Klouček jenž kdysi býval člověkem

Až takový není

Nyní je démonem

To už se nezmění

 

Roky dlouhé žije v zapomnění

bere životy lidí

Lidí jenž jsou divní

Tváře nezapomenutelní

 

Ve světě démonů neexistují emoce a city

Každý špatní lidé

Jsou mučení a zabyti

Nejsou zde roky klidné

 

Ale přeci jednou přijde jeho konce čas

Démon vydá svůj poslední hlas

Do krve vlastní mu spadne jeho černý vlas

To je konec zase a zas

 

Tělo promění se v černý prach

Ten rozplyne se v nebi

Zmizí i každý strach

Z hvězd zůstanou pouze střepy

 

Když vše skončí je už opět ráno

Ukolébavka opět zní

Klouček probudil se s noční můry dávno

Ode dne kdy démon zmizel klidně spí.