Autor: Radek Benhák

 

VĚČNÁ LÁSKA

 

Má lásko má jediná chci cítit dotyk tvůj

Na tváři čisté jak sníh vidět úsměv tvůj

 

Vidět třpyt hvězd ve tvých očích modrých

Cítit sladké polibky s úst drobných

 

Dotýkat se vlasů jak se slunce utkaného zlata

Milovat se věčně abych láska byla svatá

 

Když pláčeš a vidím vodopády slz

Jsem smutný ze srdce a z duše skrz

 

Neplač někdy zlé časy hold přichází

Jako slunce za obzor zachází

 

Kapesníkem hedvábným utřu tvé slzy spadlé

Tvůj úsměv oživí růže zvadlé

 

Prožily jsem dny na které budeme vzpomínat rádi

Už jak děti jsme byli dobří kamarádi

 

Avšak v budoucnosti nastanou dny krásné i zlé

Snad nezanechají vrásky na tváři tvé

 

Všichni žít budeme v kruhu života

V naších srdcích nikdy nezůstane nicota

 

Každé ráno každou noc

Políbím tě a povím jak miluji tě moc

 

Štastni spolu jak ideální pár

Ty budeš královna a já král

 

Naše éra ještě neskončí

A kdyby přeci jen naši potomci jí dokončí

 

Život plyne jako voda

Na stromě u domu sedí bílá sova

 

Naposled zamává křídly svými

Ke stromu dojedeme kroky posledními

 

Přáli jsme si být věčně mladý

Ted nás čeka odchod společný ale chladný

 

Nejsme sice lidi mladý

Ale po schodech půjdeme štastný

 

U dveří zazní naše písen konečná

Po ní odejdeme , ale láska zůstane věčná.

 

 

MĚSÍČNÍ STÍN

 

Zhasla světla město šlo už dávno spát

Vzpomínky jsou ve hvězdách

Pod lampou v uličce musím stát

A cítit ze tmy strach

 

Oblečené sako z kůže

Vedle zahrada ztracená, kde vadnou růže

Své kroky ve stínu vidím

Svá tichá slova slyším

 

V rukách mi hoří jasná svíčka

Hvězdy plují kolem měsíce

Světel je v nebi tisíce

Až se mi z nich zavírají víčka

 

Hopsají jak spousty balonků

Na zemi leží kytice uvadlých zvonků

Plamen svíčky po chvilkách slábne

Nebe je ještě  krásné a hedvábné

 

Avšak já stále bloudím v uličkách slepých

Nevím kudy vede cesta domů

Ztrácím se ve měsíčních stínech temných

Vidím jen černé větve stromů

 

Láska i smutek se míjí před zrcadlem mé duše

Mračna vztahují se na měsíc jasný

Kolem ticho, tma úplně vše jako by bez duše

Život už není tak krásný

 

Nyní tma mě pohltila

Měsíční stín se krok po kroku ztrácí

Světla už nesvítí

Poslední vlak se už nevrací

Vítr rozfoukává poslední zbytky kvítí

 

Vlak který by mě odvezl domů je už pryč

Já sedím na lavičce smutek usmrcuje můj smích

Konec se blíží, noc je věčná

V rukách držím jen ostrou tyč

Žádná škvíra není bezpečná

 

Tyč přikláním k srdci svému

Ruce se mi strachem klepou

Měl jsem se už dávno vrátit k domovu tvému

Lásko má upustil jsem vše co jsem rád měl

Místo smutku mohl jsem mít radost s tebou

Stačilo jen aby trochu chtěl

 

V tom najednou se měsíc opět zjevil

Já prudce jsem tyč ostrou

Na zem odhodil

Naději jsem nyní objevil

To není konec světlo je stále mém životě

Nemohu se ztratit v té šílené nicotě

 

Rozběhl jsem se po mostě

hvězdy a měsíc byli se mnou

Ještě na nápravu chyb není pozdě

Vrátím se domů za tebou

 

Most je dlouhý, dlouhý téměř nekonečný

Já stále běžím cíli vpřed

Z nebe se spouští čerství sníh

Opět v duši slyším její smích

Tiše na nebe zašeptám vracím se zpět

 

Doběhl jsem až domu kde měsíční stín byl

Na kolenou jsem jí poprosil

Ona tam však už nebyla

Na temné cestě se tragicky zabila

 

Já plakal sníh dopadal mi na kabát z kůže

Já upustil jsem poslední kvítek růže

Nahlédl na nebe kde vločky létaly jak ptáci

Mé srdce moc a moc krvácí

 

Popošel jsem kousek za město

Kde bylo stará řeka

Naposled jsem zašeptal hvězdo

Ona na mě v mléčné dráze čeká

 

Přistoupil jsem k vodě

Kde spatřil jsem sebe i vzpomínky dávno ztracené

Vzal její dečku která voněla po jahodě

A počítal vločky vzdálené

 

V duši i srdci zbyla jen prázdnota

Já vzal ostrou tyč do ruky

V hlavě jsem už slyšel jen tiché zvuky

Těmi se vše zamotá

 

Já vrazil jsem tyč do břicha

Krev po kůži mi tekla jak vodopád

Z posledních sil sundal jsem si kulicha

Do řeky jsem spad

 

Spatřil jsem tam jí a svou dávnou rodinu

Zlo i dobro i svého dětského hrdinu

Promítlo se mi tam dětství mé

Události dobré i zlé

 

Se mnou zmizelo vše i měsíční stín

Na mě tělo se zachycoval jen městský dým

Tak pro mě skončil navěky svět

Plamen života se ztratil

Není cesty zpět

Ani bych se už nevrátil.

 

 

MRTVÍ SE NEVRACEJÍ, ANEB MY SE DOSTÁVÁME K NIM

 

Když pochmurné ráno přichází

Ranní rosa se třpytí na kameni

Na místě osamělém kde slunce nevychází

Mě smutkem bolí na temeni

 

Na de mnou se tyčí dub černý

Na něm sedí havran smrti věrný

Tyčí se do nebes temných

Do prostorů ne vůbec příjemných

 

Sedím u hrobu kde leží milovaná osoba má

Kapky černého deště na něm leží

Všude kolem tiše stíny běží

Proč rozplynula se duše tvá?

 

Smutek cítím od hlavy až k patě

Z kytek krásných zbyly jen vyschlé natě

Které jsem odhodil

K věnci s růží zahodil

 

Ze vzdáleného kostela jsou slyšet písně ticha

Deprimují srdce mé

Držím se rukou u břicha

A modlím se za duše mrtvé

 

Celý můj život je a byl jak rozbouřené moře a vítr

Foukající nad místem kde jsem žil

Nyní na osamělém místě jsem se ocitl

Bez ní už by zde dávno byl

 

Její pocity její láska

Držela mě nad propastí šílenství

Prožili jsem spoustu nebezpečenství

Ted zbyla jen černá páska

 

Na pásce černé vzpomínky zachované byli a jsou

Cesty náhle písně krásné

Ukončeny jednou mstou

Důvody pro mě nejasné

 

Co dělat dál

Vrátit se domů zpět 

Doma kde písně milostné jsem hrál

A obohacoval každý zahradní květ

 

Nyní jsem jen chlapec chudý

Žijící ve čtvrti stínu a bídy

Nevím vůbec kudy

Píšu nápis bílými křídy

 

Na náhrobek tvůj

Píšu veršovaný projev svůj

Z textu se neubráním pláči

I když mám duši pevnou jak kůži dračí

 

Nyní lehám si na trávu s listím

Začínám snít

Trochu přitom znejistím

Brzy noční můru budu mít

 

V opuštěné továrně na židli v hale sedím

Do tváře smrti hledím

Strach mi jde z očí

Svět se mi kolem do kola točí

 

Smrt dlouhý černý plášt má

Jak lebka vypadající tvář

Co mi asi dá?

Otevírají se dveře vidím zlatou zář

 

Ta kterou jsem miloval stojí v chodbě

Rukou mě o pomoc žádá

Já ale nenaletím smrtící hrozbě

Brzy odbude pátá

 

Pátá odbývá láska se vzdaluje hlouběji do stínu

Smrt si pro mě jde

Chce mi vzít vzpomínky i mou víru

A já hledám únikovou malou škvíru

 

Nemůžu ven 

Tohle je skutečně zlí sen

Smrt ber podoby důležitých lidí, které jsem měl rád

Ted se budu o svůj život prát

 

Má to vůbec cenu 

Když stejnak budu sám

Smrt když vyhraje získá odměnu

A já jí dobrovolně dám?

 

V tom jsem nůž ležící vedle mě

Do dlaně jsem vzal

A zaútočil na stíny a zničil je

A pak na útěk ze snu se dal

 

V tom se zčernalo vše kolem mě

Já se probudil u hrobu své lásky

Naposled jsem v nebi spatřil tě

V podobě pozlacené krásky

 

Viděl jsem jí ale byl to pouze sen

Mrtví se přeci nevracejí

Musím žít a věřit že opět přijde další krásný den

A jít šílenou a nebezpečnou cestou peřejí

 

Týdny plynou jak valící se voda

Stále myslím na ní jen

To není náhoda

Musím za ní, protože být s ní byl můj sen

 

Tuto noc kdy půlnoc odbije

Skončí všechno v mém životě

Mé srdce naposled dobije 

Budu s ní v nebeské nicotě

 

Nicotě ale kde svítí slunce kvetou kytky

Kde nejsou stíny ani vzpomínek zbytky

Tam půjdu k lásce mí

Osud to už ví

 

Ted u rozbouřeného moře

Držím revolver u hlavy

Díky božské podpoře

Mám krásné i šílené představy

 

Počítám jedna, dva, tři, čtyři, pět

Řeknu bohu několik posledních vět

Pak vystřel padne

PRSTEN snubní do moře spadne

 

Nyní můžu být s ní

S láskou co jsem vždy miloval

Naše srdce tiše spí

Není nic čeho by litoval.