Autor: Igor Janeček

MODLITBA

Stojíme na střeše starého mrakodrapu – je pěkně ošklivý

a zezdola se usmívají roztomilé pomerančovníky ve zlatavé bríze

a jejich plody – sladké a šťavnaté vesmírožravé Sirény slibují slupnout

naše květinové hlavy z bílého mramoru

a pomalu a neúprosně rostou za námi a

my můžeme leda tak skočit

A nahoře – jen stříbřitá vznešenost 

Orchestr války za nahý život

Vždycky zní jakoby rozladěně

Krutá nádhera co studeně shlíží

A proto prosím pro všechny dobré lidi 

 chytni mě za ruku

Možná že nespadnem

Možná že najdeme nějakou 

mezeru ve všech zoufale blbých zákonech kosmu

MANIFEST

Proč tolik světla, když už i 

slunečnice se pod ním lámou?

Na co tolik tepla, když už tají i

poslední zbytky zdravého vzteku?

Pošlete více tmy, tmy a chladu!

Víc bodláků a betonu!

Víc bičů na naše žaludky

My se přece chceme trochu pomazlit, porvat se a třít!

…Tichý ženský smích v šerosvitu návratu do bufetu

Sotva si zapálíš a půlka cigarety je fuč,

Nesmělá cesta domů nebo prostě kamsi

Kousl ji do rtu, fakt pěkně stiskl, prý aby aspoň něco cítila

Máme to nejrychlejší auto co nebrzdí, kam pojedeme?...

… A nakonec nás přikryjte dekou

životodárné nicoty

SELO

S prvním protaženém skutečného slunce

je čas strhnout si z hlavy žiletkový drát

a obvázat jej kol mladého dubu jako nehořlavou připomínku 

S poslední fata morganou

je čas vylít vědra slz k přítokům Dunaje

kde ať se jimi zalknou všechny zlé věštice a 

shnijí v nich všecky jejich taroty a beraní střeva

S hvězdobleskným burácením nebe 

je čas postupně odminovat cesty k něžně houpajícímu bytí

zlít se touhou po nebolesti, snít o nenávratnu

naposledy se pro třpytnou krásu zlíti terpentýnem

Družice vysílají, Země ne.