Autorka: Kateřina Havlíková
KARNEVALOVÝ MORD
Pod parou anebo střízlivý
panáček odporně jízlivý
s černou maskou na tváři, oděn jak smrt, proti mně stanul.
Zaleskla se čepel nože… krev… žár v jeho očích vzplanul
a navěky zhasil ten můj.
…
Kolik barev ve změti těl aktérů?
Sál i vzduch obtěžkán vůní parfémů,
falešné tóny spředené do rychlého valčíku,
od molů prožrané kabáty hozené v šatníku.
Opilý smích jinak počestných žen,
nevidím tváře, škrabošky jen.
Z těl v záchvatu tance cítit je pot a tvrdé pití.
Karneval je tu pro zapomnění na těžkost žití.
A kolem vír barev, až hlava se točí,
z odlesků masek už bolí mě oči.
Do toho všeho křik, smích, hlas rozladěného piána,
omotává mou jasnou mysl jak tropická liána.
Marnost hledat známe v tom šíleném ruchu,
že si mě vyhlédl vrah, nemám potuchu.
Prodírám se bujarým davem, kol krouží divný pták.
Zrak upřený mým směrem nevnímám, však je to tak.
…
Pod parou anebo střízlivý
panáček odporně jízlivý
s černou maskou na tváři, oděn jak smrt, proti mně stanul.
Zaleskla se čepel nože… krev… žár v jeho očích vzplanul.
Kdo viděl to krvavé divadlo?
OPĚT SPOLU
Čert velký, chlupatý
tahá mě za paty
do hlubin pekelných,
čerchmantů fortelných.
Prosím je, naříkám,
strachem se zajíkám,
ať nechají mi duši,
však jsou k prosbám hluší.
Prý nemají důvodu
pro mojí pohodu
zanechat trápení.
Ach jak jsou zvrácení!
Prý pro mou minulost
nezasloužím milost,
zasloužím stejný trest
jak dalších dvakrát šest,
co přišlo přede mnou
s modlitbou velebnou.
Vedou mě za nimi,
nepoví ani mi
s kým budu mít tu čest
v kotli na vlastní pěst
vyzkoušet teplotu
vroucího kompotu.
Až na místě poznávám,
„Dobrý den,“ dodávám,
do kotle přelézám,
své známé nalézám.
Bez žádného stolu
sedíme tu spolu:
modří, žlutí, rudí,
všichni stejně chudí,
vedeme tu řeči,
ne už tolik v křeči,
že jak sedíme tu,
v době po sametu,
zasedali jsme taky
v akademii Straky.
NENÍ CESTY ZPĚT
Snažíš se vší pílí
síťkou na motýly
chytit kouř z hořících vzpomínek.
Zachytit ho a vrátit popelu
v naději že opět splynou.
Věci ale ohněm hynou.
Udusí je dým… sežehne žár.
A plamenů spár
drapne lačně po všem, co neuteče.
Jak se ten čas divně vleče,
když už není cesty zpět.
Není cesty zpět.
Kouř si vzal vítr,
popel spláchla voda.
Snad ale byla by škoda,
kdyby obé zůstávalo dál.
Kdo by o to stál,
aby skrz šedavý mrak
neproklouzly paprsky sluneční,
a kdyby popel smuteční
navždy zakryl čerstvá stébla trav.