Autor: Václav Kobes

LIDSTVÍ

Přišel jsem k lesu po mýtině, nohy bosé, hlava čistá, 

vešel jsem vnitř, jako dítě Krista.

Mrzutost, že všichni nevidíme..

Nevidíme žijící strom, jenž dýchá jako my, 

vidíme dřevo ležící před kamny, aby rozehřál se dům.

Nevidíme kyslík, kterým překypuje, aby nasytil naše plíce, 

zdali pak si uvedomuje, lidstvo, že čelí té největší síle?

Ne vně, ale uvnitř sebe samých,

příroda zužována aby byl přepych! 

Lidé se mění v pracující stehy, které nutí srůstání světové tkáně, 

ale jen finačně, jinak lidsky klame.

Lidskost vznikla lidmi, ale dodržení žádné, 

a tito lidé vyrukují, chtějíc všechno míti hravě? 

Chtějí se nepřičinit a mít se dobře, na úkor hniloby ostatních, 

ale takhle to nejde!

Není špatně, že se nikdo chce mít dobře a někdo zase špatně,

jde hlavně o to, na koho úkor to bude, ten někdo totiž padne!

PRAVÍTKO

Lehli jsme si, já letmo chytil její bok,

Jak pravítko ležela,

jen stačilo nespěchat,

a mohl probudit se - sexu cvok.

Miluji holky tmavých vlasů,

ty dívky vzpurné a plné života,

hledajic života svého pilota,

Co ustojí tu jejich krásu.

Já však nejsem jeden z těch, co by dokázal to zvládnout,

co by dokázal hledět na svou milou.

V obětí lvů, jak si tam hoví,

jak oni kořist svou, pomalu loví.

Pro smrt její, stačí drápem mávnout.

Je to šelma, co nakrucovat umí se v letu,

své čelisti vystrčí, dává tím signál,

Nelez mu na oči, on může se vztekat,

A pak spáchá chřích - vraždu člověka.

Je to člověk blízký, co ho nabádá ke hříchu,

je to Patron nejbližší, z jehož úst uslyší v tichu,

Hřích je klad světa, tak spáchej ho hned,

Ať k čertovu kormidlu, najdeš si směr.

V POSPAS

Vane vítr peříčko bílé, vane ho dalekým krokem, 

do cizin překrásných, do krajin, jenž pokryté jsou tichem.

Má v moci svůj osud, může změnit dění své,

stojíc tváří v tvář síle , nezkrotné a  děsivé.

Takový bývá i lidský život, zdajíc moc předurčen, 

předurčen k zániku, naopak svobodě..

Velké ocelové zdi se svírají, a My uvnitř nich, 

bez možnosti úniku, vidíme budoucí ve změtích.

změtích panik a úzkostivých dun, 

změtích fyzických i nefyzických lun.

Je nahoře ráj a dole peklo, je další život a další svět,

je další prostor mimo vid, a nebo fyzické je tolik podtatné, 

jako tomu bylo, když faunovo semínko poprvé na planetě kvetlo?

Toť otázka zužujíc můj krk, nemoc nadechnout se do mě dere.

Je to hrůza čelit téhle hrozbě, ze všech zdí v domě seškrabáváš štuk. 

Padá na zem a ty si uvědomuješ, že tohle je jiná éra, jiný věk,

jiná sféra starověk, středověk a pračlověk!

Ne nynější nadčlověk, zlato vlastníc blbeček!

Křídla bytí vržou, když je neprotáhneš,

pera křídel už nic neunesou, pokud jim nepomůžeš.

V téhle době plné samolibných žvástů,

plné přepychových nestvůr, trůnících na nejvyšších kopcích, 

my bezbraná kořist, oni nelítostní lovci,

Kteří za zábavnou považují smrt našich bratrů.

Ale kdo z nás nemá na rouše svém kapku viny,

snad květ na okraji čelíc mocné sopce,

s každým dnem blíž k nicotné hrobce,

pohřbené hluboko pod náporem težknouci váhy hlíny.