Autorka: Monika Příborská

MALIČKOSTI

Dítě hrající si na pískovišti,

pár vlídných vět,

vítr jak neúprosně sviští,

z takových maličkostí se skládá svět.

Pes, který tě doma vítá,

na růži hrozivý osten

pohled, který se ti na noční oblohu skýtá,

to vše je z výkřiku pouhý sten. 

Ale kdo by bez těch radostí chtěl žít?

Kdo by nechtěl slyšet ptáky zpívat?

Kdo by nechtěl cítit dřevo tlít?

Kdo by nechtěl na přírodu se dívat?

Takový člověk nemůže mít vášně, ani pocty,

snad nikdy nepotkám takové necity.

JEHO

Tolik slz jsem kvůli tobě uronila,

tolik osamělých chvil,

tolik úsměvů jsem na tváři vykouzlila,

když jsi se mnou byl.

Myslím na tebe ráno, když vstávám,

přes den, i když bych neměla,

a i večer, když ke spánku se dávám;

jak ráda bych tě zase viděla.

Jsi to ty, kdo rozzáří můj den,

kdo je smyslem mého života;

kéž to není pouhý sen,

kéž to není levota.

Znamenáš pro mě všechno a přitom nic,

chtěla bych tvé lásky méně a přitom víc. 

NEKONČÍCÍ TRÁPENÍ

Proč na kolenou klečet

a prosit Boha o milost,

když ze života chce se mi brečet,

když chci skončit tuhle pitomost?

Proč dále trápit se životem

a dělat, že se nic neděje,

když nechce se mi kráčet tímto světem

a dělat si další falešné naděje?

Kvůli lásce snad?

Nebo kvůli rodině?

Ne, nemusela bych se sama sebe ptát,

kdybych podlehla té slepé vidině.

Už nedokážu vnímat radost,

přijde mi, že jsem jen pouhý host.