Autorka: Eliška Lörinczová

PRSTÝNEK

Ve tmě oděná,

bez lásky, bez přátel,

uprostřed kostela

stávala dívka.

Očka zavřená,

ruce spojené,

sukně špinavá,

vlásky svázané.

V bílých růčkách

držela kroužek,

malý, lesklý,

zlata proužek.

Takhle tam stála

 ve světle svíček,

asi se modlila,

na srdci flíček.

S prvním raním paprskem 

však dívka zmizela,

tma se rozplynula,

a síň ožila.

Před oltářm ležela

černá bedna,

černou bednu střežila

zevnitř dívka jedna.

A uprostřed kostela

kroužek zlatý.

Kam se dívka poděla?

Snad se vrátí.

Nevrátí. Odešla.

V klidu a v pohodě,

do tmy a do světla,

do země na vodě.

SNĚNÍ

Každý den v posteli

s nadšením usínám,

nemyslím, nevnímám.

Zavřu oči.

Nadechnu se.

Letím.

Prolétám krajinou

a prolétám časem.

Problémy pode mnou 

nevnímám. Nejsem.

Mraky a ptáčky 

po cestě vídám,

šumění moří

pode mnou slýchám.

Hvězdy tak blízko,

že dotkout se jich mohu.

A když letím nízko,

přiletí mě pozdravit

pár krásných létajících ryb,

někdy i pár delfínů

a už se ani nedivím.

Jen dál letím za sluncem

doufajíc, že se nevzbudím.

STÍNY

Na zem hledím.

Vidím celičký svět

do černa zbarvený.

Sedím.

Suliety pode mnou,

jako by měli vlastní zemi.

Nevšímají si ostatních.

Jen zrcadlý smutnou pravdu.

Neznají starchu, či hladu.

Bez očí a bez citu

chodí si po cestách.

Mlčí.

A mě je úzko. 

Stačí.

Stoupnu si a vhlédnu

vidím stejný děj.

Postavy bez citu,

stíny bez tváře.

Ale pak zjistím,

že Ty jsi tu.

Další člověk mezi stíny.

Díváš se na mě

a já nejsem sama.

Procházíme ulicí,

mezi stíny

a já už vím,

že tě mám ráda.