Autorka: Ivana Zdražilová
MILÉMU
Duše má vzkvétá, ale tělo zmírá,
při pouhém pomyšlení na tebe.
Radost se objeví, však srdce těžce svírá
tu bolest, jež vykřikuji do nebe.
Čas se nekonečnou cestou vleče
a zároveň mu přec kvap vyčítám,
já schoulená v té tmě a vkleče
minutu po minutě počítám.
Čekám, kdy ta chvíle přijde,
kdy v objetí mém budeš stát,
zář ze středu lásky vzejde,
lačnící srdce již nebude mít hlad.
Sta tisící slza, co po tváři mi stéká,
je důsledek mé dychtivosti po tobě.
Vždyť věrná dívka na milého čeká
i v té nejtemnější času podobě.
Nevědomky v onom světě tápám,
ve světě, kde každý má nač si vzpomene.
Vím, je to fantazie, po dechu svém lapám,
představy tryskají pouze z jediného pramene.
Ten pramen se v mé mysli nachází,
tvoří nejkrásnější říši snů.
Smířit se s tím, že z nesmyslů ráj pochází,
by mi vzalo příliš, ach příliš, mnoho dnů.
Tedy padlo ono rozhodnutí,
že si správnou cestu vybrat mám,
leč můj rozum mě balamutí,
kterým směrem já se dám?
Mohu vyčkávat ho neustále
a odevzdat se naději,
neb možná zapomenout a jít dále,
žít v přítomnosti raději?
Hlas uvnitř mi našeptává,
že naděje umírá poslední.
Můj duch se jí odevzdává,
věřím, že jednou se snad rozední…
MEZ
Tam, kde kvetly kopretiny,
kde honili se motýli,
sedávala mladá dívka,
sedávala na chvíli.
Půvabná a roztomilá
byla panna líbezná,
každý chlapec naň vyzvídal,
komu srdce odevzdá.
Skutky její byly čisté,
čisté jako lilie,
avšak každý hlubší pohled šeptal,
má duše již nežije.
Copak děvče, copak je ti?
Obě líce bledé máš,
přede mnou a celým světem
oklikou se vyhýbáš.
Možná tuším, věk tě děsí,
či život se ti protiví?
Nechci hádat, odpověz mi,
budu přec mlčenlivý.
Naslouchal jsem jejím slovům,
důvěrou mě poctila,
z jejích rtů jsem mlčky hltal
věty, pro něž truchlila.
Údivem jsem tupě zíral,
věci, jež ji trápily,
byly činy lidské, hrubé,
činy, které zabíjí.
Nenávist a vzdorovitost,
pohrdání druhými,
pýcha, závist, hněv a zloba,
lenost stát se lepšími.
Světský třpyt, ten nelákal ji,
poklad, který lapila,
byla láska všemohoucí,
lásku, tu si zvolila.
Na mezi, kde rostlo kvítí,
kde honili se motýli,
sedávala stará paní,
sedávala na chvíli…
PÍSEŇ NEVĚSTY
Do výšin krajů nebeských,
zní sbory písní andělských.
Vždyť přišla chvíle osudná,
v níž stojíme jen my dva.
Kráčím v šatech bílých jako sníh,
po cestě kvítím vystlanou,
tep srdce výší rychlost svou,
radost naplňuje duši mou.
Každý krok se nekonečný zdá,
pláču štěstím, budu jenom tvá.
Odevzdám ti ráda život svůj,
a s vděčností přijmu tvůj.
Láska, nejkrásnější dar,
který dáváš mi a mohls mi dát.
Milí, toužím slyšet jen tvé ano,
pak už nikdy nemusím se bát.
Ty jsi nejkrásnější dar,
který Bůh mi dal a mohl mi dát.
Milí, toužím slyšet jen tvé ano,
pak už nikdy nemusím se bát.
Před oltářem tě vidím stát,
a v tom tichu začal vítr vát.
Zda je to pravda nebo sen,
přemýšlím a hledím s úžasem.
Dvě cesty náhle zmizely,
v jednu jedinou se spojili.
Ruku moji ve své měj,
nikdy víc ji nepouštěj.
Každý krok se nekonečný zdál,
pláču štěstím, teď jsem pouze tvá.
Odevzdala jsem ti život svůj,
a přijala, drahý, tvůj…