Autorka: Hana Kuželová

MAMINKO, VRAŤ SE…

Znával jsem její slova nazpaměť,

ty věty, kdy zpozdil jsem se o hodinu,

prý měl bych ji brát jak svojí měď, že nestarám se o rodinu.

Někdy mi připomněla hlučnou zimní vichřici

a jindy zas holubici letící, když mě líbávala.

Těch pár pohlavků, co dnes bych za ně dal.

Pár ran opaskem, dnes jako dar bych vzal.

Jako v pohádce jsem si připadal,

když houpala mě na svém klíně,

ještě dnes slyším to ,jak líně mi vyprávěla.

PRAHO!

Jen s tichým dechem stoupám dál,

a s nemalým spěchem za chvilku už budu král-

avšak pořád stoupám dál.

Tisíckrát stál jsem na úbočí hor

a chtěl jsem tě znát Praho,

já vážně chtěl.

Krásný zvonů sbor-krásný zpěv,

a já zas plány zapomněl.

Jen s malým dechem stoupám dál,

budu blíž, já budu blíž.

A jednou i s mým dechem,

slova hymny uslyšíš.

VZPOMÍNKY

Před očima zas a zas

běží mi stará léta,

vzpomínám na tolik krás-jen mlčky.

V hlavě není ani věta.

Uspán klidem stáří, jež ve starosti se proměnilo,

vzpomínám na kroky v září,

na srdce školáka,

který do lavic měl namířeno.

Chudý chlapec, se srdcem vojáka.

Neznám už melodie dětských písní,

počítadla leží v koutě ,snad.

Avšak svět běží, jak kolotoče z poutě-

marno roky počítat