Autorka: Anežka Kozlovská
AGONIE SURREALITY
Rozmáchlé vé ptáků nad tebou
padáš dolů
rozplachtěné bílé tečky pod tebou
zíráš vzhůru
střemhlav dolů
pomalu se snášíš
odmítáš nesnášíš
prolétneš oblaky
rozevřít padáky
hučí ti v uších
A mraky růžové
lučního rána
zlatí se nad lesem
a voda slaná
omývá obličej
milovaná
Do mléčné hloubky se propadáš
vzdáváš se nevnímáš
a dopadáváš
Končíš a začínáš
odznova zas
stejný strach
Jen po zemi bělo
zmítá se tělo
víří pach
život by chtělo
vezmi si
za smrt po misi
druhého října
POVZDECHLINA
Až řeřavý vzduch tě praští
V mlčenlivém tichu zimních stínů
mráz odhaluje povzdechlinu
A tys neuvízl v pasti
Čelo se ti svraští
Tady je máš – Zas ti
prošmajdaní mniši žebraví
které vodka na nohy staví
a potom jim je podkopává
Do deště jen v pršiplášti
Nepříjemní – ano, zvlášť ti
myšlenky ti rozhánějí
Pražce tlejí zpod kolejí
Podél zdí, kde navždy spává
povzdechlina rozsápává
parte svoje houslové
Procházíte, oslové
A chlad chrastí
ROZBĚH
Hluboká stěna
mdle prorážená
zrakem přízraků
Bijí pod kolena
křídla neptáků
červená bělma
házejí sítím
pobledlé odlesky
Rozběhni na stezky
tiše jak šelma
znavený vytím
myšlenky svoje
Už nejsou tvoje
utekly dál
plazí se
ty jsi teď vstal
stahuješ sítě
tleská se
Zaryté nitě
bolí a pálí
řežeš je skrytě
z tkání svého těla
že nejsi malý
s tkání svého těla
Zpátky se nepochytáš