Autorka: Michaela Valentová
LOUTNA BEZDOMOVCE
Zavanul vánek svobodně,
smetl noviny do ohně.
Vzplanula slova podivná,
ta vinná i ta nevinná…
Rychle zkroutila se,
jak trávil je dým,
k nebi zas a zase
s kouřem zčernalým.
K barevné obloze,
krutá i čestná,
letěla uboze
ovzduším města
slova, ta slova,
špinavá i čistá,
co napsal znova
hloupý žurnalista…
Slova, ta slova,
co po nich pohledem
klouzají strávníci
s dalším tím všedním dnem,
vzlétla teď lehce
zničená plameny,
ta citoslovce,
ta s příslovci, zájmeny…
Vzlétla v té tříšti
výš tam nad okapy,
nad smetišti,
šedými mrakodrapy,
spatřila města,
z nichž hloupě vzešla…
Místa, z nichž vznikla,
aniž by vzlykla.
Místa, z nichž uniká,
protože zaniká
to slovo lidí,
to jediné vidí,
že končí mu cesta
nad srdcem velkoměsta.
Oheň v nás sežehl
články a úvodníky,
k nebi je vypustil,
beze slov, laických díky…
Je smutné trochu,
že jen chvíli žijí,
pak zmizí v ruchu
houkaček policií,
hovoru z kaváren…
a po nich zbydou jen
ve své bledé záři
dychtiví novináři.
Je rána pod pás,
že i bez svých krás…
vyjdou.
Zas.
SÁM KRÁL
Když zrodil se nový den,
král u okna stál,
stál a díval se ven,
zem, jejíž byl král
táhla se do dáli.
Ty dálky ho volaly.
Tak tichý byl hrad,
chtěl ještě spát,
když se král rozhodl
na něj podívat.
Hrad pustý byl,
král se nedivil.
Na hostině se smáli,
dneska vyspávali.
Kdo by se budil
z hlubokého spánku,
je ještě brzo,
noc má na kahánku.
Jediný z celého hradu,
kdo přihlíží rozbřesku
v okně bez obřích davů,
ovací, potlesku
stojí král samoten,
k obloze zírá.
Ta noc se brání jen,
ještě neumírá.
Slunce zazářilo v očích krále,
sílí, sílí, sílí stále.
A z úst vyšel králi vzdech,
když barvu břidlicových střech
okapů, věží, nádvoří,
změní, jak když se rozhoří
ve zlaté odstíny úsvitu.
Dodávají tak pocitu,
že hrad i ta část balkóna,
mění se, mění pozvolna
chrliče, prapory, části města,
hradby, dlážděná špinavá cesta,
všechno se mění, zas a znova,
mění se, mění do bronzova.
Prsty sevřou hrazení,
pročpak, když se rozední?
Proč když začal nový den,
smutek, bolest i stín hněvu
zůstal v tváři krále jen,
vztekem má ji rozpálenu.
Vtek až tají se dech
tam nad štíty střech,
kde stojí král,
jak kdyby se bál,
že slunce v úsvitu
postoupí k zenitu
zarudlé oblohy,
až dosáhne na bohy
a že bude hřát
a zažene chlad,
z míst, kam on nemůže
nikdy vystoupat.
Jen v ta rána pondělní
jen když se rozední
zapření nestačí
prostě se otočí
povahy list,
král svou nenávist,
svou touhu a žal,
teď, když tam stál,
nechává vytrysknout.
V králi se strhnul proud
vzteku a vášní,
jak je to zvláštní…
Ta k slunci nenávist,
k podobě vlastních byst,
nenávist k obloze,
k tomu, jak uboze
se sám král cítí,
jak se sám štítí
země, jíž vládne,
k tomu, že padne
jednou v budoucnosti,
stále s tím králem
co rovná se málem
bohu bez ctnosti?
Nenávidí stísněnost
i volné nebe,
nenávidí králů post,
stejně tak sebe.
Nenávidí stvoření
hlučná i tichá,
vše, co se nemění,
i vše, co dýchá.
Nenávidí vládu svou,
i když ji miluje,
jak léta s léty jdou
sám sebe lituje.
Město, co v slunci dříme,
město, co z komínů dýme,
město jak nestvůra spící
smrt a život kolem dštící,
nesnáší to město
v žáru i chladu,
chová zášť dokonce
k vlastnímu hradu,
ke všem svým podaným,
co každým slovem svým,
každým svým „pane“,
když u nich král stane,
jak kdyby byl mor,
nikoli diktátor,
tak se ho děsí,
měsíc co měsíc.
Důkazů má dosti,
že to z věrnosti
rozhodně není –
je to chléb denní
sledovat jiných strach,
že král obrátí v prach
ty jejich životy,
hodí do nicoty
všechnu jejich práci,
nemá cenu lhát si.
Stačí jen zlaté lístky stromů,
by vzpomněl na své cesty domů,
a sluneční paprsek, jenž z nebe sálá,
polibek, jímž ho přivítala.
A jak ji do náruče zved,
věřil v přenádherný svět...
Když v pondělí všichni vyspávají,
nevědomky králi dají
velký prostor k zamyšlení,
co je dobře a co není.
S těmi pondělními rány
jsou tu zase staré rány…
Všechno kolem, vše, co vnímá,
to mu stále připomíná,
jak po léta jeho vztek rost,
při myšlenkách na minulost.
Králův dech sykne,
když zoufale vzkřikne:
„Už dost toho všeho mám!
Proč jsem musel…
zůstat sám?“
ŠESTNÁCTÉHO ŘÍJNA
Pohleď na mne.
A teď na sebe.
Tebe mráz nezebe.
Chrání tě peří…
Pohleď na mne.
A teď na sebe.
Tebe strach nezebe.
Můžeš být šťastný…
Pohleď na mne.
Mám ruce od krve
a to je teprve
šestnáctého října…
Přiletěls se stroji,
co křižují oblohu.
Sedls tu na rohu.
Brzy tam odletíš…
Neříkej, že letíš jinam, že letíš k nebesům.
Pohleď na mne,
mám na pažích škrábance.
Víš, ty jsou z paláce.
Co jsme ho rozstříleli
jak armádu s nepřáteli,
když jsme za úkol měli
zničit je samopaly,
no nezní to hloupě?
Pohleď na mne.
V bahně jsem se plazil,
ty před sebou srazil,
měl jsem z toho radost?
Pohleď na mne
a neměj mě za vraha.
Byl jsem jen ostraha
země bláznivé.
Pohleď na mne.
Víš, já tu nebudu.
Půjdu vstříc osudu.
Tam, kam mizí sníh.
Ne, to nebyl hřích.
Vždyť pohleď na mě.
Já do jícnu hlavně
nechci se podívat.
Víš, měl jsem život rád.
Podívej se na mě.
Vidět chtěl jsem hodně…
už neuvidím nic.
Možná, že dřív,
než kulka doletí,
spatřím záblesk
tmavého podsvětí…
Pohleď na mě…
a odpusť vinám.
Neříkej, že letíš jinam…
že letíš k nebesům.
Pohleď na mě.
Osud jak malinu
spolykal krajinu,
co jsem chtěl spatřit.
Ty ji uvidíš.
Zemi bez války, bez boje,
ne to hnízdiště nevole,
kde pýcha plodí sváry…
Pohleď na mne.
Ano, smutno je mi,
ty však uvidíš tu zemi,
s květy citroníků…
Neříkej, že letíš jinam,
že letíš k nebesům.
Já tohle nesnesu.
pohleď na mě,
jak chrliče co v tlamě
drží kovový kruh…
Jsem jako duch.
Pohlédni na mě,
zatruchli za mě,
klidně mne nenáviď…
Pohleď na mě.
Ani nemám zbraň,
jsem jako laň,
co přišla o štíhlé nohy…
Když teď se dívám zpět,
násilí – je to směšné,
snadné a prostopášné…
bolest je zbytečná.
A přeci duše má,
co plnila cokoli,
co jiné zabolí…
zmizí v nicotě.
A pro koho?
Vezmou mi ji ti,
za které jsem bojoval!
Pohleď na mě.
Brzy tu nebudu.
Skončím tak ostudu.
Odnes mé pozdravy…
Neříkej, že letíš jinam,
že letíš k nebesům…
Pohleď na mě.
Nech mě věřit,
že i teď se můžu svěřit
tvorovi bez mluvy…
Víš, ty uletíš před zimou.
Před chladem, sněhem, tmou.
Až na jaře vrátíš se,
pohlédni za tyhle mříže.
Já budu pryč.
Pohleď na mě.
Mám ruce od krve
a to je teprve
šestnáctého října.
Pohleď na mě
a neměj mě za vraha.
Byl jsem jen ostraha
země bláznivé…
Dokud mě nesrazila na kolena.
Ty však nejsi já.
Zapomeň na hoře.
Tvůj čas dál utíká.
Smíš letět za moře.
Do teplých krajin.
Mě tu nech nehnutě.
Roztáhni perutě!
A až se vrátíš zpět,
budeš moct vyprávět
jinému o tom… jaký je svět…
míru, klidu, harmonie…
svět, co nepláče, ale žije.
Svět zahalen do tepla…
daleko od chladu války…
lákají tě tyhle dálky?
Tak letku tažných veď!
Rozevři křídla…
Dýchej…
Leť.