Autor: Ilja Číčel

NADĚJE

Naděje, můj přítel,

byla se mnou celý den:

seděla mi po boku

a šeptala svůj krásný sen.

Naděje, má družka,

hřála mne a laskala:

mému smutku, zklamání

žádný prostor nedala.

Naděje, ach naděje,

celý den tu při mně stála.

Prý umírá poslední:

ta moje se smrti bála.

Naděje, má naděje,

už tu se mnou není:

zbyly mi jen slané slzy

a to sladké snění.

ODCIZENÍ SE

Kde je chyba, lidi?

Kde to všechno vázne?

Proč se z upřímnosti

staly věty prázdné?

Co se stalo, drazí;

co se s nami stalo?

Proč všechno to krásné

rychlý konec vzalo?

Kdo je zodpovědný?

Kdo tu vinu nese?

Proč je tolik chladno,

vždy když sejdeme se?

Kam to všechno spěje?

Kam vše pěkné mizí?

Proč se z nás stávají

lidi sobě cizí?

NICOTNÝ

Zas odvahu nabral,

tvář svoji sklonil,

nad papír rozestřel

myšlenek moře.

Zas tady seděl,

pohaslé oči,

nad papír rozprostřel

své strachy, hoře.

Zas mlčky tápal

v koutech své duše,

v myšlenkách,

v srdci,

v temnotě.

Zas slova nabral

z hliníku hrnkem

jak vodu na poušti

jak teplo ve slotě.

Zase psal o ničem

a přitom o všem:

zrcadlem byly mu

slz slaných kapičky.

Nad stolem hrbil se,

metr devadesát,

a přitom cítil se

nicotně maličký.