Autorka: Anežka Zemenová
NOČNÍ ROMANCE
Večer
Někde tam nahoře tančily hvězdy
Svůj každodenní waltz ve tříčtvrtečním rytmu
A ta světla oken
A to absolutno čekající za rohem
Počítám to všechno na prstech
Tebe hvězdy slzy i tmu
A ta světla oken
A tu melodii pouličních lamp
A ticho ulic
A déšť
A zatímco budu počítat
Ty budeš jen stát
Stát a dávat květinové věnce na hlavy soch
u Karlova mostu
budou z kopretin I sedmikrásek
a vlastně už ani nebude noc
bude jen mdlé šero na cestě k ránu
opilé tou krásou bez elánu
jež zažilo tisíce brzkých lásek
tisíce lásek prodaných za pěťák
A ošuntělých jako páry starých bot
Ospalých jako Chopinovy sonatiny
A mollové tóny jejich sladkých not
Spočítám to všechno na prstech
Tvůj zpěv Končící Ospalý a líný
A ta světla oken
A ten zvuk tvého hlasu
A ticho ulic
A kapky deště
A ospalou krásu
A ruce plné šrámů
Zdá se mi sen o tom
Jak kráčíš ulicemi kostelů a chrámů
Ale ve skutečnosti tam jen stojíš
A dáváš na hlavy soch u Karlova mostu
věnce z kvítí
Svítí
Svítí tvé oči a hraje tvůj dech
Nese se tajemnou nocí
Já umírám
Umírám bez pomoci
Pohřbena tmou slzami láskou a tebou
Otvírám ústa k posledním vzdechům
A počítám je na prstech
Kéž bych si ten obraz té hvězdami poseté oblohy
Kéž bych si ho mohla vzít do hrobu s sebou
BEZ NÁZVU
Je tma Nevidíš?
Když je tma, všechno zešedne
Z bílé se stane šedá
Z modré se stane šedá
Z fialové se stane šedá
Rozplyneš se
pod náporem tolika šedých barev
Ale pořád zůstaneš krásná
I šedá jsi krásná
Žádná noc ti nemůže ubrat na půvabu
Voníš po levanduli
a po padlých hvězdách co už dávno zhasly
a stýská se jim po obloze
Copak nechápeš?
S tebou je to stejné
Sedíme v šedé místnosti
kde problikává šedá žárovka
Měsíc je zakrytý šedými mraky
Peřina je taky šedá
Ležíš a nasloucháš
šedým hlasům
Za šedými okny mezitím prší šedý déšť
Šedá židle pode mnou vrže
Zoufale křičí šedé stěny
Vypadají hole bez šedých obrazů
Pokaždé když zavřu oči
spatřím tvou tvář v záblescích nekonečna
Nejde se jí zbavit
je tak vlezlá a nádherná
Nesmím mrknout Jinak bych ji zase viděl a z toho mám strach
Ale už mi slzí oči jak se bojím je zavřít
Je to tak těžké jen na chvíli mě nesužovat?
Promiň Ty za to vlastně nemůžeš
To já
Udělám pouhý krok a paty už mě pálí když není tvým směrem
Teď jsi usnula mělkým spánkem
Chci tě líbat ale nechci tě probudit
což naneštěstí nejde dohromady
Chci cítit tvé rty
teplé a studené zároveň
lačnící po mých
Ale nechci tě vzbudit protože tím bych zkazil tu chvíli
kdy jsi tu jen pro mě
i když o tom nevíš
Tak se jen dívám jak jsi omamně nehybná
A nehybně omamná
Ospale roztančená pod září lamp
Rozkošně zachmuřená pod křídly tmy
Máš ruce sepjaté na hrudi
V nich svazeček
sedmikrásek -
šedých
JARNÍ
Rosa skapává z plátků modrých růží
Ptáci zpívají radostné symfonie
Dny širší jsou, však mdlé noci se úží
Na jaro čeká se
Ztrácí se zimní dech.
A těžko mi je,
těžko mi je.
Doba zas o něco tepleji dýchá.
Sotva lze říct kolik času nám zbývá.
Snad dokud na hodinách neodbije –
Naštěstí, rafička nepospíchá.
Tiká si tiká pod červánky,
pod rudým sluncem.
A těžko mi je,
těžko mi je.
Zelené kopce se svou hebkou hrudí
sněhová peřina zas rok nepřikryje.
Sněžence teplo je, ač rosa studí,
čistý šat oblékla,
teď roste do krásy.
A těžko mi je,
těžko mi je.
Ladně, jak zvonečky konvalinek,
jako ta lilie, co loni kvetla,
stejně tak hluboce,
stejně tak překrásně
bořím se nám stále do vzpomínek.
Vidíš? Ještě jsem neulétla.