Autorka: Alexandra Fraňková

TOULAVEJ ŽIVOT

Vzpomněl jsem si na to krásný chladný ráno

Kdy stáli jsme spolu na starejch kolejích

A na listech stromů bylo pro nás psáno

Žít život v smutku závějích

Tak čekáme na vlak, kterej už léta nejel

Svejch pět švestek máme v tašce položený u nohou

Ten vlak naši stanici už dávno přejel

A bylo to schválně – ne jen náhodou

Naděje, která ho řídí

Nechala nás v bídě na kolejích stát

A i když každej náš osud černě vidí

Stejně se nám všichni budou furt jen smát

Pod starou zaprášenou celtou nás život nechal spát

Mít na řasách ráno kapky rosy

Potrhanou vlajku u hlav nám nechal vlát

A po studenejch kolejích se dál máme toulat bosí

―――――――――――

Jen lásku k Tobě stále v srdci mám

I když jsem o vše přišel tak pořád nejsem sám

A i kdyby vítr ještě krutějc vál

Musíme se tim divnym světem spolu toulat dál

TOU CESTOU ZNÁMOU

Tou cestou známou jdu a zas prší,

do noci volám, že chtěla bych zpátky.

Však není tu nikdo, jen tma mne slyší

na sobě plášť mám z potrhané látky

a v ruce papír, kam napsal‘s mi jednou

inkoustem krásná, leč rozechvělá slova:

,,Hned jak se zvednou

a vydají se znova

do dáli, pryč, tvý boty toulavý

věz, že vzpomeneš zas na ty hvězdy

a tvý oči budou pláčem bolavý.“

Jak to teď čtu za mizerného světla měsíčního svitu,

v očích mám slzy a hledím do nebe

hvězdy tam visí – pořád v stejném třpytu,

tak jako tenkrát, když odešli jsme od sebe.

Ty stany – a vedle – šumící řeka,

ty krásný chvíle večer u ohně,

osada snů, kde vlčák štěká,

kytara zní…

Zpěv trampů vzhůru nocí se line,

bezstarostný zpěv o našem světě,

ve kterém kdosi shora nám kyne:

Běžte a zapalte ohně.

Možná ten kdosi vůbec není,

ale my cítíme, že musíme jít.

Na zádech ranec a ve vlasech trní,

jen to stačí k tomu, abychom mohli žít.

Tak ať má slova někdo vyslyší, má duše prosí,

ať nezůstávají stále jen němá,

kéž vrátíš se jednou ty a půjdeme zas‘ bosí

na vandr tam, kam se chodit nemá.

VEČERNÍ SAMOTA

Už dohasly plameny táboráku

Holky odešly a já zůstal sám

Sedím zahleděn do nočních mraků

Na vlhké trávě a přemítám

Co v našem zpěvu ukryto je

Zda radost a slast či strach a bída?

Jen netopýr nad loukou poletuje

Němá tvář jeho mi neodpovídá

Kam vlastně poděl se ten zpěv a smích

Červený víno a něžný hlasy holčičí

Tajemství zůstává ukryto v nich

A má tichá kytara se zřejmě opičí

Tak kdo mi prozradí, kde hledat mám

Ty krásný holky vesnický

Jen hlas jejich důvěrně znám

Však tváře mi zmizely na vždycky

Kdyby aspoň vína trochu zbylo

Abych moh‘ zapít hořkej stesk

Pak by mé srdce tak nevylo

Po lásce dívčí do nebes

Leč není nic, už ani kapka

Co by mi stekla do hrdla

A přezpívala ty krásný chvíle

Aby má mysl nezabudla