Autorka: Soňa Madejová

KOUZLO LESA

Čistá voda,

krásný les,

nostalgie ožívá,

proč? Mi pověz!

Studánka třpytivá,

pěkná, ale zlobivá.

Nostalgie stále ožívá.

Nestane se, že nic neprožiji,

protože tady je všechno boží,

přestanu už kecat o nostalgii,

ta totiž nic mi nedoloží.

Vidím všude barvy lesa,

i hvězdu, podívej! Už klesá.

Sedni si, třeba pocítíš,

to kouzlo lesa uvidíš.

Les je celý svět i ráj.

Co si budeš přát?

Všechno pěkný se totiž zdá.

A nebudu lhát.

Nenič les, bude ti vděčný,

teď už víš, že není zbytečný.

Obejmi strom, obdivuj kapradí,

svá tajemství les Ti prozradí.

A když už víš, že všechno pěkný je,

neztrácej svý naděje.

Les naslouchat Ti bude vždy,

i v krásný zimní dny.

A tak to pěkný je.

Sedím tu a skládám verše,

sama, v tichu, kleče.

Vypravím příběh, který chápe se těžce, 

avšak les bude vždy uchem mým.

Tak svěř mu svá tajemství, pocity a problémy,

Ať jsou zkráceny, 

a navždy vzdáleny.

Cestu zde najdeš i ty,

a kudy jít?

Pryč od temnoty!

PRŠÍ

Deště ticho neslyším-slábne.

Smích, co za to může,

vždycky uslyším.

Průvodčí zelenou mávne.

Při jediné myšlence,

kapka vody padá.

Pro tebe jedna dobrá rada.

Hledej blížence.

Ta nutkavá myšlenka mě jistí,

koukat do deště, 

v bezpečí být.

Proč najednou znejistit?

Chtíc spadnout do listí.

Kapky, které padají,

křišťálové jsou,

vidím naději,

natáhnu ruku svou.

Voda mi spadne do dlaně,

pak se rozplyne,

zmizí poslední naděje, nepůjde to snáz.

A tak to bejvává,

být vždy na správné straně,

najednou ona  naděje není ve vás.

Co zbyde vám pak?

Koukat do deště,

pozorovat vlak.

Čekám naději, přijde ještě?

Zíraje na zacházející mrak.

Přesto vše krásně mi je, 

důvod mám.

Vůně deště ustává, neprší dál.

Mokré jsou ty koleje, co projel po nich vlak.

Naději ještě máme, je to tak.

A když pršet přestane,

vlak do stanice dorazí.

Kouzelná ta chvíle, jako ten vlak tě srazí.

Nic zlého se nestane.

A tohle je má naděje.

PRAVDA

Hluboko v srdci žal měla.

A v jejích očích pláč.

Hluboko v duši její pochmurné.

Tvář i ruce měla jako běla.

Ona nechtěla být rváč.

Ach, ty myšlenky nestvůrné!

Díra v srdci,

nezahojí se.

Myslela si.

Marně.

Hodiny běžely.

Rychle.

Je jí teprv jedenáct.

A stále.

Nechce být rváč.

Ve dne smála se,

v noci brečela.

Vzpomínkami bloudila,

v takovém nečase.

Usmívat se snažila.

Neviděla smysl v ničem co radost přináší.

Jako květ černý, na povrch barevný zdál se.

Povídala: „Všechny nesnáším!“

Někteří ublížili jí.

Otevírala brány do noci,

když nespala tolik půlnocí.

Známý hlas povídal jí ať se neplaší.

Pokud večer hvězda neuhasla,

bylo to lepší.

A čím dál víc,

věřila si.

A cítila, že se zlepší.

Blik, světlo rychle zhasla.

Kolikrát už čekala?

Kolikrát čekala na chvíli pomoci?

Na to jsem se jí radši neptala.

Já nedožila bych se půlnoci.

Přeci jen věci divné se dočkala,

nebylo to skoro nic.

A nic netušila.

Najednou ze srdce se usmívala.

Dýchala z plných plic.

Zíraje na věci kolem sebe,

tolik kvetoucí krásy.

A padající nebe.

Byly to ty časy, kdy znovu žít začala.

Nikdy nepřestala.

Radost v duši, srdci jejím.

Už ničeho se nebála,

všechno jinak poznala.

Čmáraje na papír,

šla vstříc novým idejím.

A taky rozkvetla,

jako louka pampelišek.

„Jak dlouho si čekala?“

-Mlčela.

„Promiň, jen jsem se zeptala.“

Jednu věc potichu mi šeptala:

„Poděkuj onomu člověku.“

Už víc jsem se jí neptala.

Vím totiž, že osud těžký měla.

A bylo mi do breku,

že sama pomoct si neuměla.

Každý neměl šanci jako ona.

A osud stejný taky.

Ten si bohužel nikdo nevybral.

Toť moje slova.

„Má život význam nějaký?“