Autorka: Klára Košťálová

TO VŠECHNO JE TEĎ I TVOJE

Nemám udici, abych lovila krásná slova, ale jako rybář chodím a nahazuji znova.

A co chytím na řádky kladu, a tak za sebou bez ladu a skladu leží:

Kyvadlo od hodin, na něm se houpu,(vím, že jednou spadnu a už nevstanu),

zrcadlo, které máš v mých očích,

nůžky, kterými stříhám starosti,

měsíce plné radosti,

minci, co se nedá rozměnit,

klika, která všechny dveře otevře,

prázdný pohár nesplněných přání,

zaklínadlo ke skálám otvírání,

půjčovna na čtyřlístky, 

čekárna pro ty, co se chtějí dočkat,

do první řady divadla život lístky.

Kytara, co je věčně naladěná, 

zpěvník pro ty, co neznají noty,

bible pro nevěřící,

boty, do kterých neteče,

džbán, kterému se neutrhne ucho,

nejlepšího posluchače – ticho,

pravda, která je vždy krásná, 

hvězda, která padá na přání,

černé kotě, které nosí štěstí,

smích, co kdosi ztratil,

důvěra, kterou si někdo půjčil a nevrátil,

počítadlo bez vypočítavosti,

pohled i s odpovědí,

kočárek v něm vozím naději,

sádrová hlava, kterou nasazuji při ztrátě svojí,

studánka pro žíznivé,

chuť pro ty, kdo mají hlad, 

stůl, za kterým se nikdo nepřejí,

loďka ke zdolání všech peřejí,

muzeum klíčků k srdcím bez klíčových dírek,

pavučinka bez pavoučka, ale se zlatou muškou,

růže, která nepíchá, 

smyčec, který každé srdce rozezní,

křídla ptáků kdyby přišel pád,

nitka na zpřetrhaná přátelství,

deštík, co smývá bolesti,

květiny pro zamilované s věčnou vůní,

sedmikráska, co má tisíc krás,

smích človíčka, co se narodil,

adresa do pekla, kdyby mě nebavil ráj,

mapa do paměti, prostor, v něm i když jeden sedíš, nejsi sám,

popel z klacků, které kdosi házel pod nohy,

boxerka, jejíž majitel byl často K.O. a tvářil se O.K.,

doteky očí, křik mlčení,

pár minut trpělivosti netrpělivého,

skleněnka, pro kterou nezbyl důlek,

slepecká hůlka pro ty, co se jenom dívají,

prášek na křídla motýlů, aby byli schopni letu,

a člověk, kterého nestačil jsem zavolat a přesto je tu.

NEZAPOMÍNEJ

Ruka se s rukou mine, víš, to se může stát,

hlavně nezapomínej, byl to člověk, měl tě rád.

Fialky, co dal ti z lásky, ty mohou uvadnout,

na vůni těch drobných kvítků nesmíš zapomenout.

Nejdříve tě oči – pamatuješ – objaly,

jen pro lásku s tebou žít, jen pro lásku volaly.

Díval se na tebe, díval se do tvých očí,

nevěděl, že se s tebou svět, tak jako s ním, točí.

Dlaně pak zlehka kladl na louku tvého těla.

Že s tebou drží celý svět, tos opravdu nevěděla?

Dnes už víš-přišlo to brzy, a tvůj pocit mylný byl,

vždyť ten kluk tě miloval, chtěl s tebou objevit sedmý světadíl.

Ruka se s rukou mine, víš, to se může stát,

hlavně nezapomínej, nezapomínej milovat…

STŘÍZLIVĚNÍ

Jedno malý štěně mám a ještě bílou myš,

andulku s křídlama a myšlenky, však víš.

To štěně hlídá myšlenky, myš alkoholové opojení,

s andulkou křídla si půjčuji, pohled shora všechno mění.

Jenže ta křídla musím vrátit, stárne i nejlepší pes.

Myš mi jen těžko radosti dodá,

tuhle jsem se vznášel a rázem jsem kles(la).

Nezůstanu ale na dně, mám ještě malý štěně,

tvářím se nenápadně a tvrdím potěšeně,

že štěně je dneska pes, sežere tu bílou myš,

jestli jsem byla včera na dně, musím dnes už jenom výš.

Jedno malý štěně mám ve vzpomínkách na bílou myš,

andulku s křídlama a v tajemství skrýš.