Autorka: Johana Timplová

 

NEKONEČNO

 

Nekonečno,

co to vlastně znamená?

Co je to, když se řekne, 

že něco trvá nekonečnou dobu,

nebo když se povídá náš nekonečný příběh.

Do nekonečna umíš počítat?

A co nekonečně milovat?

 

Viděl jsi někdy nekonečno?

Co když kráčí s námi?

Co když má nakřáplý hlas,

nebo třeba vlasy ze slámy?

Jak kdy kdo nekonečno definoval?

Víme, jestli vůbec někdo takový existoval?

Třeba tu nekonečno vůbec není,

třeba je nekonečný Vesmír jen náš výmysl a snění.

(Však kdo kdy letěl až na ten konec Vesmíru,

aby věděl, aby byl ujištěný,

že tam žádný konec není?)

 

Každé nekonečno je trochu jiné,

a pokud je vážně nekonečné,

nikdy nezhyne.

Můžeš ho ke všemu přirovnat,

každému slovu to přídavné jméno dát.

Můžeš si pod nekonečnem představit černou díru,

nebo nekonečnou bolest hlavy,

po večerním vínu.

 

Co když má tu představu každý jinou?

Kolik jich asi tak je?

A kde všude existujou?

V jakých formách,

v lidských hlavách...?

Prý je jedno větší než druhé.

 

A tak zkoumám všechny tato nekonečna,

malá, větší, černá, světlá.

Možná někde hluboko nekonečna,

(je tam tma?)

existuje třeba i to, co konec má.

 

Co člověk, to nekonečno,

vlastní názor? Představa?

Nesečteno.

Kolik jich proboha existuje?

(Miliardy jako lidí.)

A jaké je to tvoje?

 

 

SVĚTLUŠKA

 

Světluško moje,

kam jsi zmizela?

Kam jsi se mi

poděla?

 

Rozsvítilas mi svět,

a já jen žasnu,

a pak jsi odletěla,

najednou zhasnul…

 

Světluško má, 

všude je najednou tak temno,

dokážu dál předstírat,

že je mi to jedno?

(Už to nedokážu.)

 

Světluško má,

proč jsi odletěla?

Tma začíná být neprostupná,

zlá, nepřekonatelná, násilná,

prosím, pomoz,

kam jsi šla?

 

Světluško moje,

nevidím na cestu,

šmátrám kolem, hledám svou nevěstu,

nevěsta chodí v bílých šatech,

má červenou rtěnku na rtech,

proč jí nevidím?

 

Možná mi všechny ty roky,

oči vypálily,

možná ty roky,

všechno zatratily.

 

Já vím, že tam někde jsi,

světluško,

chci to vrátit všechno zpět.

 

Bez tebe je tu prázdno.

Vrátíš se, světluško,

a rozsvítíš mi znovu svět?

 

 

CHELSEA SMILE

 

Svítání, a já mám strach,

kdo, lásko, kdo zachrání nás?

 

Svítání a já se bojím.

Neplním sliby, nikdy,

jen o sebe se starám,

jen své jizvy hojím.

Co nás zachrání, když už jste ztraceni?

Můžeme být někdy nalezeni?

Když hříchů máme mnoho

a možná ještě víc, spas mě,

a už o mně neuslyšíš.

 

Spas mě, položím ti rty na líčka,

pak klidně, poklidně zavřeš svá víčka,

budeš žít s nečistými myšlenkami,

ale můžeš klidně spát?

Budeš spát až do ranního

svítání.

 

Svítání, a já mám pořád strach,

světlo není to, co zachrání nás,

jde utéct od věcí,

který máš v hlavě?

Ty věci jsou mršky hravé,

pozor, nebo hra skončí.

 

Netrap je světlem, když ti poroučí,

živí se tvými hříchy,

asi tě maj rádi (a jsou jediný),

tak buď za ně rád i ty,

možná chci být spasen,

milost mi můžeš dát,

ale kdo mě může zachránit,

když mám ty zlý věci v mý hlavě,

možná i rád?

 

Co když svítá, aby ti svět ublížil?

Už ublížil ti dost tím,

co do hlavy ti nasadil.

 

Běžíš černou cestou, nikdy neupadneš,

díky tmě zůstaneš vcelku,

a nikdy se nerozpadneš.

 

Usměj se, notak, nestojí to moc,

co tvůj smích skrývá, pověz mi to,

neznamená Slunce, hádám,

znamená noc.

 

Co to znamená, když se tak rozzáříš,

zatímco se usmíváš

a krvácíš?

 

Zdá se mi to, nebo jsi viděl jiný svět?

Prý je těžké žít, lehké trpět,

lehké zemřít, těžké předstírat.

 

Byl jsi ve tmě, tak ses temnotou stal,

už na světlo nemůžeš,

kdo tě v zemi bez Slunce přivítal? 

 

- Vítej, hochu, vítej tady,

vítáme tě a máme tě rádi,

přišel jsi sem, protože už toho máš dost,

protože tě ONI ohlodali na kost?

Vidím tvou bolest, smrdíš kouřem,

cítím cigarety a problém,

copak, jsi trochu opilý?

Kdybys nebyl, děsilo by tě to?

To, že nás vidíš?

Miláčku, nám to nevadí,

bohužel, když už jsi přišel sám,

nemusíš se opíjet rumem,

opíjí tě smysl noci,

cítíš ten pach tvojí moci?

Dívej, co ti všechno dáme,

dívej, co ti všechno uděláme!

Ztracené duše, kam se podíváš,

špinavá práce a z ní špína za nehty,

jsi mezi svými,

staň se jedním z nás!

 

- Počkej! Počkej, přece,

nech ho být.

Nech ho být, je hodný,

jen, zlomený. To stává se.

Co když patří jinam?

Co když patří do nebe?

Co když mu jen zlomili křídla?

Nech ho být, netahej ho na špatnou stranu.

Nech ho být!

Nekaž jeho hlavu…

 

- Hlavu už zkaženou má!

A myšlenky ještě víc!

Proklínám jej, už nenajde v duši klid.

 

Počkejte! Počkejte!

Ještě já tu jsem!

Prosím, spaste mě!

Řekněte, utěšte,

povězte, že tohle všechno byl jen sen…

Že tohle se nikdy nestalo!

Mám takové zdání,

řekněte, utěšte,

povězte, poslyšte,

proč nemůžu být jako ostatní?

Proč nemůžu být normální?

 

- Tak proč jsi sem přišel,

co tu děláš?

Už neodejdeš, už nesmíš odtud,

navždy už budeš sám,

pokud nepočítám další hlasy, co mluví k tobě, 

zradil jsi? 

Neměl jsi sem se podívat,

měl jsem tě snad varovat?

Nespasím tě, hříšníku!

Opij se hříchem a alkoholem,

spal se na Slunci, zemřeš,

když světlo projde kolem.

Pláčeš, protože ti myšlenky sžírají hlavu?

Kde jsi, ptáš se? V pekle, ha?

Nikdy tě nepustím na světlou stranu.

Budeš mým sokem, starý brachu.

Stejně zkažený! Jako já.

Budeš trpět předtím,

než shoříš, přísahám.

Už cítíš, jak se bortíš?

 

Byl jsem ve tmě, a tak jsem se tmou stal,

jsem ve tmě, byl jsem tam,

a teď v temnotě umírám.