Autor: Lukáš Láník
RUDÝ KVĚT
Ve zlatavém poli stařec stál,
jen tak stál a zíral v dál,
Svraštělé ruce držely jediný květ rudý,
jediný květ rudý,
který pomalu uvadal.
Pomalu padá stařec k zemi,
rudý květ v ruce,
rudý květ na košili,
zbavili se ho a neprosili.
Padl stařec na kolena,
z rukou pustil tento květ,
jeho duše již je pokořena,
již opouští tento svět.
Starcovo srdce,
jež rozplakalo by i poušť,
třesoucí se ruce,
co zmáčkli spoušť.
Stařec pohlédl do nebe,
usmál se a na záda pad,
"To dělal jsem pro tebe,
v nebi shledáme se snad..."
Leží stařec v zlatém poli,
u něj klečí mladý kluk,
jeho srdce pláče, bolí,
neví jak zbavit se těchto muk.
Chlapec chvíli klečel,
obličej v dlaních měl
zoufale teď brečel,
nadával a klel.
Proklínal své pány,
co do války ho poslali,
proklel tyhle širé lány,
za dunivého běsnění z dáli.
Sebral rudý květ,
jenž vedle starce ležel,
proklel celý svět,
a pro jistou smrt si běžel.
Doběhl až k lesu,
kde sedl si pod starý dub,
již nedbal času,
ze svého činu tup.
Prohlížel si rudý květ,
byla to růže sušená,
sušenou růži nosil tento děd,
od ženy,
co jest strachy schoulená.
Čeká, pláče pro starce,
jenž statečně šel bránit zem,
zemřel směrem k Polárce,
Žena bude vdova,
Sama vdova jen...
Chlapec čekal u dubu,
až přijde nepřítel,
nesnesl tu ostudu,
co zavinil jeho velitel.
Ten, jenž vyslal ho do boje,
ten, jenž velel k útoku,
ten, jenž vyslal válečné stroje,
jenž vyslal je po boku.
Chlapec, bledá tvář,
vlasy světlé, oči modré, árijec snad,
teď oslňuje smutku zář,
co musel vykonat pro svou vlast.
Mladičký chlapec,
života neznalý,
vrásčitý stařec,
jenž byl zchátralý.
Chlapec se zbraní,
stařec se slovy,
On se nebránil,
on chtěl uchránit domovy.
Chlapec z Hitlerjungen,
jenž zbavil ho života,
ničím nevyučen,
ale teď,
zachvátila ho temnota.
Od dubu rychle vstal,
kamenný výraz ve tváři,
na cestu se dal,
na tvář mu již smutek nezáří.
Odhodil uschlý květ,
jenž lehce padnul na zem,
donesl ho ten,
jenž nevrátí se domů zpět.
Chlapec popadl svůj samopal,
a vydal se k útoku,
avšak hned za lesem ztroskotal,
a s ním bratři po boku.
Americký Sherman,
zbavil je životů,
spousta matek v černém,
pláče v nekonečném hukotu.
Chlapec u potoka v krvi leží,
Již nevrátí se zpátky,
již nikdy nepoběží,
již skončili jeho hrátky.
Rudý květ na zemi odhozený,
jenž u dubu ležel stále,
zničil granát zatoulaný,
květ tam nebyl
a přec kvetl stále.
V srdci starcovi ženy,
jenž zmírala smutkem,
sny o něm byli sněny,
a nad chlapcovým skutkem.
V tom domě u Seiny,
celých dvacet let,
nářek ženy pořád stejný,
zněl a slyšel ho celý svět...
KLAUN
Jsem jako klaun,
co kreslí na slzy úsměv,
jsem sám,
a pln jsem tužeb.
Jsem jako klaun
co se v pláči směje,
jsem sám,
nikdo neví co se mi děje.
Jsem jako klaun,
co vysmátý slzy roní,
jsem sám,
smutek se mi hlavou honí.
Jsem jako klaun,
uzavřen v manéži,
jsem sám,
spoután svou vizáží.
Jsem jako klaun,
kterému se všichni smějí,
který je stále sám,
který se všeho bojí...
Jsem jako klaun,
co nadějí se vzdal,
co byl stále sám,
a v manéži tiše stál.
Jsem jako klaun,
co za života půlku,
rozhodl se sám,
a hlavou si prohnal kulku.
Dav šílí nadšením,
zatímco padá jeho tělo,
oni šťastní veselí,
myslí, že tak to býti mělo....
NA NÁDRAŽÍ...
Sedí chlapec na nádraží,
sedí tiše, zcela zdrcen zjištěním,
že dívka co ho při životě drží,
odešla pryč a možná že za jiným.
Neví co dělat má,
jak se smutku zbavit,
zbraň si ke spánku dá,
prý přestalo ho to bavit.
Ozvala se rána,
a z jeho těla na nádraží,
i z jeho hlavy, co jest rozervána,
vyteká krev, a tiše na ni sněží.
Na pohřbu je i dívka dotyčná,
teď tu pro něj slzy roní,
ona je přeci tolik sličná,
ale netuší že se zabil kvůli ní.
Až to zjistí pochopí,
jak moc ji miloval,
spatří temné zákoutí,
kde chlapec myšlenky spaloval.
Na nádraží již chlapec nesedí,
na místo něj tam dívka uplakaná,
kam padlo mrtvé tělo upřeně hledí,
a zjistí že je do něj zamilovaná.
Dívka se s tím vyrovnala,
a žila šťastně dál,
ovšem nikdy nevěděla,
že na ni duch chlapce pozor dal....