Autorka: Veronika Motlochová

ZAKLETÁ RŮŽE

Když slzy andělů k zemi se snáší

a obloha temnější zdá se být,

tvá přítomnost světlo do duší vnáší,

já toužím nablízku stále tě mít. 

Zlato, co slunce vpletlo ti do vlasů,

běloba ve tvářích, jimž barvu spánek vzal,

krása neposkvrněná krutostí času,

kéž by teď úsměv tvůj na rtech ti hrál.

Kéž já směl bych je okusit alespoň na chvíli.

Sevřít tě v náručí jako křehké dítě.

Prošel bych trním i míli za mílí,

jen kvůli pocitu že znovu zřím tě. 

Jak zlomit kletbu, když zachráncem nesmím být já? 

Jak najít prince, co ti polibek z pravé lásky dá? 

Koukám z okna komnaty a usmívám se trpce.

Sluneční paprsky probouzí celý svět.

Pohlédnu na postel a málem zastaví se srdce.

Místo krásné dívky zde leží šípkové růže květ.

ZIMNÍ STÍN

Uprostřed hlubokých a temných lesů,

kam se neodváží nikdo z našich řad,

jdu ve tmě noci a zimou se třesu, 

najednou přede mnou mohutný hrad. 

Znám to tu již dlouhý čas, 

od doby, kdy jsem se dovnitř vplížila,

vracím se sem zas a zas,

jako by mě sem podivná síla vábila. 

V jedné z komnat jsem cosi zahlédla, 

v té co se do chodby leskla,

ze zvědavosti dovnitř nahlédla

a spatřila rakev ze skla. 

Vlasy barvy křídel havraních, 

rty rudější než krev,

pleť jako ten nejčistší sníh,

prazvláštní z pohádky zjev. 

Další z princezen zakletých v čase, 

čekající na procitnutí z dlouhého spánku. 

Kdo probudí k životu smutnou schránku,

s jedinou stříbrnou slzou na řase? 

Poslední zimní křišťálová noc,

Zlomení kletby již déle nepočká,

svítání dne má magickou moc,

naděje roztála ve sněhových vločkách.

STVOŘENÍ Z DIVOŘÍŠE

Na odlehlé mýtině v lese, 

Potkal jsem stvoření z Divoříše,

Všiml jsem si, že se celé její tělo třese, 

Zimou ne. Strachem spíše. 

Něco si sama pro sebe mumlala

A v očích duhových měla pohled pátravý.

Ach, jak moc se záhadným bytostem podobala,

Snad jsem jí připadal taky tak zajímavý. 

Její šaty měnily často barvu a někdy dokonce i tvar.

Někdy viděla jen přítomno a někdy dohlédla mnohem dál.

Hodinky kapesní nosila, aby nezapomínala na čas, 

Cylindr vysoký měla na křivo, prý se jí tak nosí snáz. 

Balíček karet tahala s sebou, ty srdcové však postrádala, 

Svým přívěskem se šklebící kočkou, se mi ráda vychloubala.

Pocházela z jiného světa, kde prý žádná pravidla neplatí. 

Mluvila často o bráně v zemi, kam jí prý zavedou Ušatí.

 A tak dál chodí, od města k městu 

A hledá Ušaté v korunách stromů. 

Aby jí zavedli na jedinou cestu,

Po které dojde zpátky domů.