Autorka: Kateřina Růžičková

 

ŘEZY

 

Jednoho dne se s tebou mám sejít. 

Vím, jak jsi to měl teď těžké, 

vím, co děláš, když se cítíš na dně. 

Vím, kam to směruje,

když jsi na tom špatně,

a tak když sem tě uviděla,

hnedka jsem tě obejmula,

snažila se ti dát ten pocit,

pocit bezpečí, toho že tě miluju.

 

Padaly ti slzy, já hned pochopila,

svůj zrak jsem ke tvému zápěstí sklopila. 

Viděla jsem to.

Ty rány, ty řezy, tu bolest, ten strach.

To co tě ničí,

nekonečnou bolest v tvé duši.

 

Vím, že jsi silnější, 

jsem si tím jistá,

řekni ne,

přestaň se řezat,

přestaň si ubližovat,

nech to prosím plavat.

 

Neuděláš to, musíš pokračovat,

cítíš vinu, bolest v sobě,

říkáš si, „když to pomůže, tak proč ne.“

Čekáš změnu, čekáš vykoupení,

když se řízneš, všechna ta bolet se vypaří,

je to jen tvůj pocit, 

je to jen tvoje mysl,

přestaň se řezat, 

bolí to i mě.

 

Ten pocit, když se dotkneš nožem kůže,

ten moment, když cítíš jak bolest opouští tě,

úleva přichází,

pochopit to můžu,

ale ubližuje to tobě.

Každou ostrou hranu,

každý nůž, každou žiletku ti vezmu,

nenechám tě samotnýho,

nepřestanu tě chránit,

budu pořád u tebe, budu ti v tom bránit.

 

 

ZIMNÍ CHLAD

 

Měsíc zimní,

lehce zářil na údolí.

Svítil, svítil jim na cestu,

bála se, chytla ho za ruku.

 

Vítr ledový,

lehce ovál je.

Ona se roztřásla,

on zabroukal jí;

„Nic se neboj, lásko má, zima už přestává.“

 

Počasí sychravé,

nebe je tmavé,

zimní chlad pořád je.

„Kdepak můj muži, kdepak teplo je?“

 

Dívenka omrzlá,

muž nezajímajíc se o ní,

ona miluje ho,

ať je vánek letní nebo zimní.

 

Déšť studený,

padá jí do vlasů,

červené tváře,

oči plné slz.

„Kdepak můj muži, kdepak světlo je?“

 

Muž mlčící,

jde dál cestou měsíční,

nemá tušení, 

kam jeho dívku uklidit,

ale dál brouká jí;

„Nic se neboj, lásko má, již brzy budeme doma.“

 

Bouře hlasitá,

i muž začíná se bát.

přesto musí,

tu dívenku někam uschovat.

 

Dívka bojí se víc a víc,

myslí si, že tento muž,

je pro ní,

 čím dál větší nic.

 

Drahý muž není jak se zdá,

chrabrý a milující jí,

on je rozkoš všeho zla.

„Nic se neboj lásko má, již brzy zahřeju tě já.“

 

Dívka má strach,

bouře je veliká,

pustí mu ruku,

pak od něj utíká.

 

Blesk hlasitý,

udeří blízko muže,

něco spěšně zakleje a dívku rychle následuje.

„Nic se neboj, lásko má, uklidním tě já.“

 

Běh údolím, přes les,

dívka už nemůže,

muž chytá jí zase.

„Kdepak můj muži, kde tvá láska je?“

 

Déšť mění se,

kroupy už padají,

dívka omdlévá, 

muž chytá jí.

„Nic se neboj, lásko má, odnesu tě já.“

 

Zima je veliká,

muž s ní rychle utíká,

nemiluje jí,

jen využívá ji.

 

Mladá dívka probouzí se,

její věci potrhané najde.

Otřeseně dívá se kolem,

vidí jen jeho, 

vysmívá se jí a přiblíží se jedním krokem.

„Nic se neboj, lásko má, tady si tě ochočím já.“

 

Jeho láska zděšená,

pořád miluje ho snad?

Využil jí a dál to bude dělat zas.

„Kdepak můj muži, kdepak je milost tvá?“

 

Muž dívá se, přemýšlí,

potom ji drsně udeří,

dívka padá k zemi, 

držíc si tvář rudou od jeho dlaně.

„Nic se neboj, lásko má, tlouct tě budu jenom já.“

 

***

 

Dívka je ženou,

muž je starý,

jejich vztah je pořád stejný,

ale žena polomrtvá je.

Od jeho praktik drsnosti,

ona umírá brzy.

Starý muž vydá se na lov znovu,

další dívku přivede si domů.

„Nic se neboj, lásko má, ty tu neumřeš jediná.“

 

 

LÁSKA

 

Dívka v tobě zamilovaná,

dopřála ti lásku,

tys jí ale nemiloval na oplátku.

 

Dívka měla spoustu času,

dávala ti možnosti,

tys jí ale ignoroval, 

zavíral jí do pasti.

 

Dívka v tobě pohlcená,

zamilovala se docela,

nevěděla jak dál,

pořád se v tobě ztrácela.

 

Viděla tvou lásku,

nebyla si ale jistá,

jestli je to ta pravá, pro ni čistá.

 

Vidět mohla jen tu minulou,

jak může tušit,

jestli nechodíš za jinou.

 

Cítí tvojí přítomnost,

ležíš v její blízkosti,

miluje tě nadevše,

ale bojí se, že je blíž své hlouposti.

 

Dívka se strachem,

oči plné slz,

vidíš její oči, ale ona neřekne nic,

nedá to najevo, 

vidí tvůj smích,

cítí tvoje štěstí,

to jí dodává sílu,

to jí vrací k životu.

 

V tvé přítomnosti,

oči jí září,

jakmile napíšeš, úsměv se objeví.

„Nevím, jak můžu milovat.“

To je to, co jí zní pořád v uších,

napsal jsi to,

vidí to v tvých očích.

Miluje tě,

víc než dost,

opětuješ to,

jsi její závislost.

 

Dívka zmatená,

strachu se nezbaví,

neřekne ani slovo,

jen, že tě miluje.

 

Vídáš jí často,

políbíš jí,

ona se usměje,

zase odcházíš.

 

Vidí tě psát,

„Pořád tomu nevěřím.“

nevíš, jak moc jí to zraní,

ty nevěříš,

ona je ve strachu o tebe.

 

Přemýšlí, ale nejde jí myslet na nic jiného,

jen na tebe.

Tvá vůně, tvé polibky,

zemřela by pro ně.

Někdo se tě dotkne,

a zabije pro tebe.

 

Dívka, nikomu tě nedá,

jsi jen její,

jsi její droga.

 

Díváš se na ní,

z očí kapou jí slzy,

to tě nezastaví,

a řekneš jí;

„Nemůžu tě milovat už dál.“

 

Dívka kácí se na zem,

cítí nicotu,

neví co dál, utíká z domu.

 

Vidí vysoký most,

zábradlí je vratké,

přelézá ho,

nikdo nikde,

skáče dolů vstříc vodě.

 

Pád bolí,

dívka umírá pomalu,

není možnost záchrany,

ty sedíš na břehu,

hlavu ve svých rukou,

a šeptáš si,

„To není pravda, miloval jsem jí.“