Autorka: Bára Polišenská
DÉŠŤ A PLÁČ
Prší a déšť je všude.
V očích, ve vlasech, po celém těle,
stékají kapičky chladných slz nebe.
Ani mé duši nevyhl se ten pláč,
není teď radno ptát se mě proč a nač.
Právě Ty musíš vědět, co dovolilo dešti
vniknout až do mého srdce, do mé duše, do mých očí, do mě celé.
Pláču a pláč je všude.
V mých očích, v mých vlasech, po celém těle,
stékají mi kapičky vřelých slz pro Tebe.
A právě v mé duši pramení tento pláč,
bylo by dobře ptát se proč a nač.
Právě Ty musíš vědět,
že pláču pro Tebe!
DO OČÍ
Ztrácím se v bludišti chodeb,
Ztrácím se v učení mnohém,
Ztrácím se v davu lidí,
Ztrácím se, kdo mě vidí?
Ztrácím se se srdcem plným lásky,
ztrácím se bez vydání hlásky,
ztrácím se s úsměvem na rtech,
ztrácím se, už dochází mi dech...
Ztrácím se se smutkem v očích,
ztrácím se, než svět se otočí
ztratím se a budu ztracená.
Ztracená v bludišti chodeb,
v učení mnohém,
i v davu lidí,
copak mě ještě někdo vidí?
Ztracená se srdcem plným lásky,
ale s úsměvem na rtech, podívej,
už mi skoro došel dech...
A z poslední trošky sil,
zašeptám, avšak neprosím,
podívej se mi do očí!
A než se ten svět otočí,
najde v nich ten kdo podívá se,
možná zbytky této básně
a najde mě v bludišti chodeb,
v učení mnohém,
najde mě v davu lidí,
najde mě, přece mě někdo vidí!
Najde mě se srdcem plným lásky,
bez vydání hlásky,
i s úsměvem na rtech
a já znovu naberu dech.
Tak podívej se mi do očí!
TAM MU BUDE LÍP
Ve spánku,
náhle,
po dlouhé nemoci,
neplač zbytečně, už není pomoci...
Otevři náruč,nechej ho odejít,
jiná náruč už ho čeká,
tam mu bude líp.
Poslední slova,
poslední pohledy,
poslední myšlenky i vzdechy.
Rozluč se s čistým svědomím,
tam mu bude líp.
Rozluč se s láskou,
už žádné výčitky,
ať se mu lehce usíná,
ráno už pro něj jinde bude,
tam mu bude líp.
Křížek na čelo,
polibek na ústa,
stisk ruky ochablý,
i slza usychá...
Odpočinutí lehké zašeptej jen,
víc nezmůžeš již,
jak dobrý život žil,
to snad dobře víš.
Jemu už je lehko,
dobře že nechals ho odejít,
tam mu bude líp...