Autor: Adam Šaml

SPOLEČNOST

Nevidim smysl toho,

proč strávit celej život tim,

že se budu dřít jak vůl,

pro papírky s čisly, co říděj svět.

Naučit se pár vět,

jen abych vypadal zdvořile.

Utápět se v moři promrhanejch let,

kvuli iluzy štěstí,

radši bych dostal pěstí,

než se vláčet v tom tupym stádu lidí.

A já si řikám jestli to vidí

to co dělaj,

jak vydělaj prachy a stejně nic nemaj,

furt štěstí v penězích marně hledaj.

ILUZE

Běhat sem a tam,

honit se za něčim,

co tu stejně neni.

je to jen vražedná iluze,

tiše tě ničí.

Ta posedlost,

smutek

i zlost,

vše je v tvý hlavě,

nic neni reálný,

řekni si dost

a najdi ten smysl,

proč zít.

POŘÁD

Pořád chodim,

ale nikam se neposouvam,

furt zustávám stát,

na jednom místě.

Zlato,

už nebude žádný přístě,

máme jen jeden pokus,

na to být spolu,

i když se táhnem dolu ke dnu

a pádáme do tmy.

A já miluju tvý rty,

i když vim, že bych neměl,

kéž bych to v tu chvíli věděl,

to,

že mě zničíš.

Občas se mi vracíš ve snech,

jsou o těch dnech,

kdy si mě chtěla,

zahnanýho v koutě si mě měla,

byl jsem tvá věrná hračka.

Jenže ve mě zůstala vypálená

tvoje značka,

i když ty,

už tu nejsi.