Autor: Dominik Kraft

HAVRAN

Letí havran nad krajinou,

letí černým lesem

kolem oněmělých smrků.

Člověk udiven lasem,

čeká, až se mu kolem krku

provazy laskavě ovinou.

Laso však hadem zdá se býti,

nabízí mu jablko z nedalekého stromu.

Člověk přemýšlí jestli jej má vzíti.

Z vinného džbánku napije se k tomu.

A vezme jej - pookřeje navenek

a sladce ulehá do myšlenek.

Havran světem provází člověka,

na pasece smečka vlků kolem berana.

Stébla trávy zbarvila červená řeka,

cesta životem je bezprávím protkána.

Tmou se zahalilo okolí,

za stromy se skrývají laně.

Člověk hledí se strachem na ně,

nedaleko naděje zápolí.

Na křižovatce dějin pochodují raci,

kam jinam než nazad.

Na pochmurné obloze letí ptáci,

vstříc lži směrem západ.

Lev nestarajíce se o svůj kraj,

leží spokojeně na hromadě kostí.

Nevinní již pokoj v duši maj,

člověk odvrací zrak pln zlosti.

Kolibřík v kleci - nádherné zastření zraku

a na obloze mnoho černých mraků.

Ale pak záblesk světla člověk zří

a pravou podstatu věci zví.

Kolibřík jen svobodou že je.

V domku z železných tyčí

o pláči neveselém pěje.

A po nocích pak žalostně křičí.

A zvíře?

To navzdory víře

je prostě člověk jen,

tak si z toho poučení vem.

A člověk žadoníce,

že pásku na oči chce opět.

Havran slzy roníce,

vrací jej mezi ovce zpět.

A odlétá pryč k svým jediným

přátelům - smutku a žalu…

POSLEDNÍ?

Stíny jdou blíž a blíž,

zbyl jsem tu sám.

Padám k zemi níž a níž,

na tváři slzu mám.

Zmizeli všichni,

které jsem měl rád.

Už tu nebudou nikdy,

asi bych se měl začít bát.

Ano, bojím se, mám strach,

proč bych vám lhal,

když se krajinou prohání vrah,

jež by mi nejraději život vzal.

Už mám zamluvený i hrob,

hudba přestává hrát,

tímto končí můj rod,

jen já se ještě nechci přestat rvát.

MEZI HROBY KVETE LILIE

Jdu bosý mokrou trávou,

prodírajíce se ranní mlhou.

Smrt se skrývá za náhrobky

a upírá na mne své zraky.

Po obloze plují mraky líně,

poklekám k jednomu z hrobů.

Mé ruce spočinuly v hlíně,

se strachem hledím na tuhle dobu.

Ty zvolna odcházíš s těmi obláčky,

zatímco dál znějí tvoje písničky.

Srdce tvé již netíží trápení,

tiše si zpíváš při té cestě poslední.

Já tu u tebe posedím chvilku,

do režné vázy ti natrhám lilie.

Roztřesenou rukou zapálím svíčku,

skřivan vylétajíce z koruny stromu zapěje:

„Ač kvetl v kraji ostnatý drát,

jenž svými spáry objímal svobodu.

Vždy jsme byli rádi, když´s nám mohl hrát

a zlehčovat tím břímě pochodu.“

Poté se znavený a se smutným úsměvem zvednu

z té chladné a nepřívětivé země.

Rozloučím, naposledy se ohlédnu

a půjdu zas dál tou stezkou ve tmě.

Se vzpomínkou na tebe,

hledíc na to modré nebe,

kde jsi našel svobodu a ráj,

kde solidaritou kvete tento klidný kraj.