Autorka: Kristýna Brabcová

 

MAMINKO

 

Maminko, mamičko, kdepak jste zůstala,

že jsme tu zůstali děti sami,

maminko, matičko, pročpak jste odešla,

odešli štěstí i radost s Vámi,

prázdný je dům bez Vašich slov,

slov o lásce, o štěstí,

zmizelo teplo, které z Vás šlo,

nezbyly plamínky,

místo rozžhavené lásky zde doutná jen popel,

to když jste odešla a s Vámi i náš oheň.

 

Maminko, mamičko, vraťte se k nám,

cožpak jsme tolik natropili,

maminko, matičko, že nechala jste nás

vyrůstat dál bez mateřské lásky,

tolik nám chybí hebká kůže,

přivinuv si na Vaši hruď,

zahnala jste všechnu naši bolest,

když zpívala jste ukolébavku.

 

Poztrácíme, matičko, to právě Vás

ztratili jsme a chceme shledat zas,

matičko, vraťte se, vezměte v objetí

Vaše ratolesti smutnící,

myslíme na Vaše vlídné oči,

zalité světlem, jenž z nich svítí,

zahnalo by chlad za naším prahem

jediné polaskání Vaším duchem,

kde jen jste, kde jen zůstala

a nás tu samotné nechala?

 

Slunce již nehřeje, když jím nejste Vy,

či snad jste blíž a prozáříte dny,

květy nejsou voňavé, když ne ve Vašich dlaních,

voda není průzračná, když nenalita Vámi,

den není dnem, noc jen vládne,

matko, snad jste nepadla chladné paní luně,

pomyslete na nás, my teskníme, dítka Vaše,

kdo se o nás postará, co s námi bude,

matičko, matko, srdce naše drahé,

jež je tak milené, jež je tak krásné.

 

Maminko, mamičko, proč jste pryč,

prázdno je ve Vašem pokoji,

maminko, matičko, snad jednou se

shledáme opět a vrátíme se

opět znovu k sobě, Vaše slova

zazní znovu milá pro nás,

srdíčko nám poskočí, smějící se líce

snad někdy zbarví se do ruměnce,

až naň přiložíte svoje rtíky,

políbíte znovu svoje děti,

to budeme zas veselé, matko naše,

čekejte tam, kam odešla jste.

 

 

ĎÁBLŮV KOCOUR

 

Chladná temnota rozpíná svá sivá křídla,

zahalí zemi v tichý stín, než smrt tišší,

zahalí v něj lid, lid ten hříšný,

slepí jej k sobě a vtáhne v síně pekla.

 

Mráz prostoupí životem a zastaví dech,

nedýchá nic, nic nekřičí,

všechno má strach, v tmě se krčí,

snaží se odtrhnout si smrt od hrdel.

 

V té noci tmy hvězdy nesvítí, ty poslední nadějí

byly, po celé věky

svítily lidem na jejich cesty,

na cestě do pekla není návratu, není spasení.

 

A co přišlo s vichrem, co v zádech měli

jezdci apokalypsy oděni v černi,

levé oko Azrael, pravé Abbadon,

přišel ďáblův kocour, přišel na svůj lov.

 

Drápy se mu lesknou třpytem hříchů,

a proč je páchají, nešťastníci,

to když jim pošeptá hlas kocourův,

ty drápy když zasekne a mysl otráví,

našeptá jim spoustu krásných slov,

to když se jim svíjí u nohou,

fousky polechtá jejich skrytý chtíč,

ďáblův hlas za sladkým mňoukáním.

 

Oči té kočky jsou v černočerných

vlnách věčných rozbouřeny,

nahněvány zlostí svého pána,

ukrutným vztekem, jenž mu dává,

když ho po zježené srsti hladí,

a ta se zbarví do slizké barvy,

které se rozlévá světem jako oheň,

ničí a pálí všechno, co je schopen.

 

Přesto však zůstane každý stát,

do očí záště hledí uhranut,

přináší kocour na zemi smrt,

v podlých jeho očích zři ďáblův vzkaz.

 

Našlapuje tiše, tak neslyšíš smrt,

když kolem se potichu, tajně plíží,

loví a myš svou malou honí,

jako své ovce trhá vlk.

 

Ladnými skoky tu a tam

je v tu chvíli a jindy zas,

ani hledět se nedá, jak jen krásný

kocour je, když oběť šálí.

 

Uchvátí svou krásou, ač označen

je peklem, jen poklesek

přináší s sebou, kam jen přijde,

a přesto zvou ho dále lidé,

přestože andělé pláčí a naříkají,

přesto však kocourův hřbet pohladí,

hle, obloha se stáhla do kupy tmy,

udeřila bouře a s ní výkřiky

zaplňují ticho, v němž jen zní

kocourovo vrnění.

 

A kocour jen sedí, hruď hrdě hore,

sedí a čeká na svou další oběť,

jenž by stáhl do pekel s sebou,

až bude se vracet k pánovým nohou,

až bude sedět na pánově trůně

a lízat si tlapky a srst líně,

jako by vůbec nebyly rudé,

rudé a v krvi namočené,

as další hřích, tak se třpytí,

že je nejhorší a nejvíc smilný,

ocas mu pokojně se šičkou vzhůru

leží vedle těla načechrán

a čeká pokojně na další hrůzu

a chaos, který napáchá.

 

 

VRÁNA, SOVA A HOLUBICE

 

Jednou, kdysi večer, v lese

stála jsem na palouku ve tmě,

svit měsíce hladil mou tvář,

divutvory kreslil v mém dechu,

bylo slyšet jen mého kroku,

možná v dáli zpíval kterýs pták.

 

Mezi stromy jsem v chvilce slabé síly

spočívala mezi kmeny a listy,

tu náhle slyšet, snad vítr tak vyje?

Ozval se tajemný tlukot křídel.

 

Přiletěla vrána, krásná, černá,

na nedaleký strom si sedla,

ni krok blíže, to by příliš

blízko bylo lidské mysli.

 

Peří lesklé si s obratností

čechrala nespustiv oči

ze mne tam ve stínu samotné,

bála se čehosi ode mne.

 

Dech se mi zadrhl, já se

dotkla její jasné duše

a viděla, jak hrdá

k mé závisti je vrána,

a záviděla jsem, ale já

nechtěla jsem nic z toho, co má.

 

Jednou, kdysi v noci, v lukách

stála jsem v sněhu ve tmě sama,

hvězdy mi chór chladný pěly

a rozechvějev nebesa

jejich krása mne zahřála,

možná kdesi v dáli ptáci vidět byli.

 

U říčky jsem v chvilce okouzlení

ležela v trávě na břehu vody,

tu náhle vidět, snad sníh tak září?

Mihla se křídla na úpatí skály.

 

Přiletěla sova, stará, moudrá,

sedla si blízko u potoka

i blízko mne, snad jako by se

nebála od lidí již ničehož více.

 

Strach cítila jsem, co v očích jí

za pravdu jen uvidím,

a přesto, to kouzlo, tak stár i mlád

prohlížel si mne hrozivě pták.

 

Dech se mi zadrhl, já se

dotkla její samotné duše

a cítila, co ona

vše mi o světě povědět mohla,

moudrost jsem záviděla jí,

nic z toho jsem však nechtěla mít.

 

Jednou, kdysi ráno, v polích

stála jsem sama v mizející noci,

usmívalo se na mne slunce

a nový den vítalo,

když hřejivě zaplálo,

možná hejno ptáků letělo po obloze.

 

Vpletena v klasy jsem v chvilce štěstí

obdivovala dary lidské síly,

tu náhle v lánech, snad oves se vlní tak?

V moři se zlatém vlnícím křídla přelétla.

 

Přiletěla holubice, čistá, bílá,

na mou paži si klidně sedla,

strach neměla, víra její

silná byla v dobro lidí.

 

Hladiv křídla já polibek

vtiskla jsem na její hřbet

a ona sladce mi zpívala,

láskou svou se mnou mluvila.

 

Dech se mi zadrhl, já se

dotkla její čiré duše

a uzřela, kolik

dobra se ukrývá v jejím srdci,

světlo jí jsem záviděla já,

nechci však nic, co mi může dát.