Autorka: Barbora Fukalová

NEVINNOST

Sněhové perutě, v očích zář.

Přes oči pásku, ach tak nevinná tvář

... jsi ji zcela uchvácen.

Bílou růži dáš mi dnes, ta po chvíli rudou, stane se.

Utáhneš pouta, políbíš mne a má nevinnost to odnese

.... jsi jí vážně ohromen.

Rudá teď, v sytě černou se mění,

a mé já, nyní přichází o šťastné snění.

A ty?

.... ty jsi zaujat její bílou... bílou, kterou jsi mi vzal.

NEODCHÁZEJ

Pohled, úsměv, oněmění,

srdce na dlani, mizí v zapomnění.

Díváš se na mě, a tvé oči v záři hnědé,

mění se v království smutné, bledé.

A já cítím, že mě opouštíš…

Proč jsme se stali cizími?

Proč už nejsme dětmi, malými?

Tehdy, mašli na zápěstí jsi mi uvázal,

tím, ses mi jednou pro vždy k lásce zavázal.

A pak jsme dospěli…

Nevěřím tomu, že ta láska bez rozloučení odešla,

spíš si nás vlastně nikdy nenašla.

Vybral si nás asi žárlivý anděl,

střelil mě do srdce... a tebe nejspíš zapomněl.

A momenty naší lásky jsi zabil ty sám…

MOBIL -NEJLEPŠÍ PŘÍTEL 

Osamocený ulehám v černočerný svět,

lhostejně pět začnu, můj pán však, jak udatný rek,

do kotce zavře mě… já začnu se chvět!

a pěji dál a dál, až zasténám v konečný brek

… a pak - utichám.

Už je tu zas, ten malicherný tón,

a podivný třesot, ovládá mne!

Tentokrát však, rychlý blíží se skon,

a v okamžiku, ticho tu zas zavládne

… a po chvíli - zhasínám. 

V tom hadí ruce lapí moji palici,

„Aau, no tak obře, vždyť to bolí!“

Pak rubem zapadnu, ocitám se pod lavicí

a tvrdý náraz už mne půlí

… a pak - se probouzím.

Střepy v sobě mám, rudá neproudí však,

Ani chviličku, o mě se nestará,

a nový vytře mu zrak -

… mé moderní já, radši si obstará.

.… a já - ležím probodnut střepy na dně popelnice.