Autorka: Kateřina Sládková

SAMOTA

Zoufale sedím ve světle poslední svíčky,

dívám se na ni barevnými sklíčky.

Na zemi potřísněné krví sedím

a jen tak to temna hledím,

s otevřenou ránou na duši,

když nikdo neví a ani netuší,

jaké to je být pořád sama.

Jak ráda bych se chytla pomocného lana,

ale samota je jako hustá mlha,

do které nepronikne ani noha.

Jakoby nikdo neslyšel mé prosby o pomoc,

volám je celý den, celou noc.

A i kdyby je někdo zaslechl,

nemyslím, že by je vůbec vyslechl.

Po ruce proužek rudé krve stéká,

stáčí se jako krvavá řeka.

Od předloktí po konečky prstů,

kolik kapek, tolik malých skvostů.

Kap, kap, kap

Víčka se pomalu zavírají,

obrysy svíčky se rozplývají.

Tlukot srdce pomalu slábne,

přece jen to bylo tak snadné.

Tak snadné je vzít tělu jeho duši,

když ke mě byli všichni hluší.

...Ani si nevšimnou, že jsem zmizela,

nebudou vědět, že jsem umřela. 

NIC NETRVÁ VĚČNĚ

Říkal jsi, ze mě miluješ.

Jako by to bylo včera.

Prý, že mi slibuješ,

že láska neumírá.

Už nikdy vedle tebe nebudu usínat,

už nikdy nebude nic jako dřív.

Vždycky tě budu proklínat

a nenávidět, ať budeš kdekoliv.

Pamatuj, žes zničil to nejcennější,

co jsem kdy v životě měla,

to na světě nejkrásnější,

to jediné, co jsem chtěla.

KŘIŽOVATKA

Každý krok vpřed

je pro mě bolest.

Vrývá se jako střep,

už nedá se snést.

Vydrž a bojuj, říkali.

Běž za svými sny.

Co si jen mysleli!?

Pominuly dny,

kdy jsem se pořád smála

a věděla, kam jít.

Teď bezradně jsem stála

a mohla jen snít.

Chvíli jdu do prava,

pak zase zpátky.

Chvíli jdu do leva,

hledám si zkratky.

Na co se trmácet?

Na co se trápit? 

Budu zas krvácet,

V prázdnu se topit.

Stejně zas 

skončím na začátku,

Stejně zas

potkám křižovatku…