Autorka: Eliška Kohlíčková

MEDVÍDEK

Nedávno jsem potkala děti bez domova 

a tebe se ptali jak léčíš svoje všechny 

životní 

malý 

přežitý

rakoviny 

ty děti byly dvě 

kluk a holčička 

drželi se za ruce 

a ona si tiskla k hrudi starýho a špinavýho medvídka 

každej máme něco malýho 

co bychom nikdy nechtěli ztratit… 

ptali se tě jak se léčíš 

a ty ses díval dolů z okna na město 

a mluvil o změnách  

deficitech 

o všech těch obchodech něco za něco 

a já ležela na posteli a vzpomínala 

na ty dvě děti a jejich plyšovýho medvídka 

co je opuštěněj venku 

v zimě 

docela sám

a nikdo si ho už netiskne k hrudi 

v tom tak jednoznačným gestu 

v tom tak strašně silným strachu 

ze ztrát

bez nálezů. 

DOCELA CIZÍ

Něco 

se podlomilo 

život je totiž prázdno 

mezi 

bledým ránem co ještě před chvíli zvracelo na náměstí 

do odpadkovýho koše 

a večerem 

co sedí na parapetu a kouří svoji další poslední cigaretu 

a potom, holka, zbyde jenom kouř a tma 

tma a kouř a prázdno 

pod ledovýma dlaněma 

je ti, zima? 

řekni, holka, je ti zima? 

všechno cos kdy chtěla je dávno mrtvý 

rozbitý na kusy který stejně neslepíš 

nebo nevyléčený

tak řekni 

pořád se bojíš že potkáš nemocnou minulost 

jak se plouží ulicema 

bledá a hubená 

a nebude tě poznávat? 

řekni 

pošeptej to pokud se bojíš 

oni tě stejně neposlouchaj 

naději objímali tak strašně pevně  

jako by ji nikdy nechtěli pustit 

protože svět tam venku umí ubližovat 

ale alibisticky 

odmítá hojit.

CHIAROSCURO

Mám prázdný ruce plný světla 

tmy

a šerosvitu 

když utíkám podél 

ulic 

domů 

dveří

a lidských trosek 

jednou 

jednou se rozplynu v kouři cigaret 

nebo mlze 

obláčcích dechu

protože občas trpím na instantní bušení srdce 

záchvaty smutku 

a jsem samej střep 

mám v sobě miliony střepů 

mozaiku z nich stejně nikdy nevyrobíš 

nikdy 

ani když se tak trochu škodolibě zeptáš: 

A co zbylo z anděla?