Autorka: Zuzana Skácelová
MĚSÍČNÍ SONÁTA
Majestátně kráčí po jezeře Měsíc na popravu.
Tajemný úsměv na tváři
ponurou scénu rozzáří.
Proč se usmíváš, vrahu?
Již nic Luna neříká,
sama smířená, ví, že je nevinna.
Hledali, pátrali, našli si viníka.
Co ji teď čeká- nemyslet- raděj vzpomíná.
Po obloze chodila,
vzhlížíc se ve slunci,
však, že se vždy částečně skrývala,
nebylo jí, když potřeba ku pomoci.
Obviněna, vinna, odsouzena.
Na světě krásný strávila čas,
svědomí čisté, vzpomínky růžové má.
Život se krátí, praská za vláskem vlas,
mračna rozhodla, hlava sťata, tma.
Obviněna, vinna, odsouzena.
Srazila se mocná oblaka
by popraviště zahřímalo bubny.
Bičujte zemi blesky, větře, dešti, k tomu smrti pohled láká,
jezerní hladino, ty se vzedmi.
Smršť, vřava, cinkot, jako když kov kují,
kdo dal stít Měsíc další v pořadí má býti.
Kolem čerň, proto spolu všichni bojují,
zázraku neváží si, zázraku bytí.
ŽIVOT BEZ SVĚTLA
Seděla nevidomá dívka u okna,
slyšela trávu růst, ptačí švitoření,
cítila lásku, radost, veškerou svěžest jarní.
Líce její růžové jak květy jabloní,
nejedna plavá hlavu jí zdobila lokna.
Seděla nevidomá dívka u okna,
slyšela kapek chrastit řetězy, mraky pukat,
cítila před bouří sytost, po ní chlad.
Obličej - rám zlatý vlas - vidělo zrcadlo rozkvétat,
nebyla u plamene svíce, přec tvář červená.
Seděla nevidomá dívka u okna,
doléhal k uchu listí šum, ptačí zpěv slyšet bylo se vzdalovati,
cítila studený vítr vát, život se ukládati.
Začala rychle tvář dívčina barvy pozbývati,
kadeře- jak by větrem rozcuchána.
Sedí nevidomá dívka u okna,
jen na zdi tikají hodiny,
údy, srdce bolesti plny.
Čas zůstal, odvěký nepřítel, zůstal přítel jediný.
Pleť bledá, vlasy do stříbrna.
TAH LOSOSŮ
Teď, teď, teď!
Krev srdce rozbuší,
z moře zpět do souší
plav, skákej, leť!
Z takové roboty úniku není,
tíhu jha nesou již celá pokolení.
Stříbřitá rybka zadumaná
noří se tam, kde vody hrana.
Nešťastná rybka zamyšlená,
skok, skála, červených třísek vlna.
Zběsile losos marný boj zápasí, prohrává,
rozhněvaná mysl jeho chladný kámen nechává.
Dech rychle dochází, rybka již unylá,
co všechno ta chudinka na světě zkusila.
Tu pracka dopadne těžce na rybku,
ví, že už nevyhne se smrti polibku.
Dí: „Dětí vlastních míti nebudu k nasycení,
jez tedy, medvídě, vidím, maminky tvé není.“