Autor: Tomáš Stoklasa

RŮŽE

Ptám se tě růže v rozkvětu,

kde v tobě najdu útěchu.

Ptám se tě dál,

co jsem jí udělal,

že mě nemá ráda.

Ty jsi královnou krásy,

ty záříš nad všemi plesy.

Slunce tě rádo má,

kdo jinej se tě ptá,

co ho trápí,

než-li já.

Jak to děláš,

že to zvládáš,

pomoci všem co tě potřebují,

růže zpanilá.

Lístečku letoucí,

tvé růžové květy nikdy nezhasnoucí,

já ale nevím nač ty trny,

to si asi chráníš svojí krásu,

růže planoucí.

Se svoji růží si sednem spolu,

ruce dáme dolu,

zpomeneme,

co spolu ještě prožijeme,

hezkěho i špatného.

Pod Petřínem se poprvé políbíme,

zamilovaných oči jsou jako plamen,

jenž nikdy nedohoří v onen den.

KAMARÁD

Kamarádství je jako plamen ve tmě,

jako bloudící plamen,

jenž našel cestu k mému srdci.

Když si chtěl jít ke mně ,

byl jsem tvůj všední den,

tvoje cesta ke slunci a ke svobodě.

Všichni jednou za život musíme proletět skrz mraky,

ale my mladí na to času máme.

,,Podívej! Co tam asi bude, že tam všichni odcházejí?''

,,Neboj, chce to více lásky,

a jednou se tam taky vydáme,

tam kde slunce zachází a mraky si tam hrají.''

Kamarádství je jako bouře.

Je nespoutaná,

ale když hrom udeří,

kamarád ti nebude přítěží.

Mám tě rád,

promiň,

že jsem ti to nedal znát.

STÝSKÁNÍ

Stýská se mi po tvých očích,

po očích, jež podobají se moři.

Stýská se mi po pohlazení rukou tvými vlasy.

Proč si odešla jako kapka čisté rosy

ukradla jsi mi mé srdce

láska se tím jeví prudce.

Bez tebe nemůžu žíti již

z rána zasvítí luna petrklíč.

Stýská se mi po tvých rtech

když mě políbíš ztratím tím dech.