Autorka: Kateřina Machulová

PŘÍSTAV

Znával jsem jeden přístav poklidný,

kde se mořské vlny jen klidně houpají,

kde se dá vyspravit lanoví,

kde naděje všech stoupají.

Znával jsem jeden přístav bez příboje,

kde vlny netříští se o břehy,

měl jsem ho rád pro jeho klid,

pro jeho pokoj bezbřehý.

Rád jsem tam jezdil,

rád se tam zastavil,

rád jsem tam bděl a stejně snil,

šťasten jsem byl, že jsem se doplavil.

Až jednou přístav pozbyl klidu,

vlny se zkrotit nedaly,

zuřivě o skálu se tříštily

a nad molo se zvedaly.

To byla bouře – blesk a hrom.

Loďkami házelo to sem a tam.

A zbyla jediná naděje v tom,

kdo i bouři moc ztišit má.

VYZNÁNÍ

Poctěn převelice úsměvem Tvým

a ztracen v mlze tiché,

smuten a šťastný neb vím,

že všechny naděje jsou liché.

Smuten ale šťastný též.

Těší mě moje vzpomínky.

Snad pravda, snad lež,

přece životní mozaiky kamínky.

Srdce mě bolí zlomené.

Jak hořká jsou to muka!

Navždy ztracen, anebo ne?

Láska mi malou naději vnuká.

Milovat bez naděje a přece doufat,

jedním dechem se těšit ale i zoufat.

NOČNÍ

Ztracena mezi světy,

schoulená uprostřed nedopsané věty.

Ve tmě a sama, jediná.

Přichází tvrdých bojů hodina.

Vracím se zpět, znova a znova…

Myslí mi běhají dávno řečená slova.

Otvírají se všechny staré rány,

nad duší krouží jen černé vrány.

Kampak mi uletěla, kam se ztratila

má bílá holubička míru?

Kampak mi uletěla, kam se ztratila,

vždyť nesla na křídlech mou víru.

Zůstala jsem stát nad troskami domu,

srdce se podobá opuštěnému lomu.

S vlnami odplul mi důvod k životu,

nechal mi jenom studenou mlhu tu.

Svět o mně neví, nikomu nescházím,

jen temnou nicotu kol sebe nacházím.

Postupně mizím, vpíjím se do vzduchu,

brzy tu zůstanu studená, bez dechu.

Kampak mi uletěla, kam se ztratila

má bílá holubička míru?

Kampak mi uletěla, kam se ztratila,

vždyť nesla na křídlech mou víru.