Autorka: Lucie Koháková

MLHA

Houstnoucí mlha prostupuje nevinností města. Pod námi teče řeka. 

Mlha. 

Noc. 

Most.

 My.

Běžíme mlhou. Mlhou, 

která nás pohlcuje až do posledního kousíčku naší existence. Chci se smát. Běžet. Běžet v mlze.

Mlha v mozku, v každé části našeho těla. Trhám si vlasy… ze strachu. Mlha mě chrání. 

                                                                         Před strachem, jehož je sama zásluhou. 

Běžíme.

Nevnímáme.

Smějeme se.

Běžíme skrz mlhu, nazí, zahaleni naší lidskostí.

PŘEDEM PROHRANÁ HRA

Jak ranní mlha,

nad vodní hladinou,

jak rozečtená kniha,

 s kouzelným hrdinou.

Za útesem slunce,

 jenž přináší nový den,

 stále nenacházím konce,

 celé to to je, jak nedosněný sen.

Vrstvička sněhu,

na plující kře,

 chci vyhrát Tvou něhu,

 v naší bolestivé hře.

Jak vlny, co pohltí, 

vše na co narazí,

 jasný svit měsíční,

 co nohy mi podrazí.

ZOUFALSTVÍ

Jako poutník po setmění,

 marně hledám světlo.

Probouzím se do blouznění,

 bolestné jak peklo.

Kde ty ruce jsou,

 co držely mě tak dlouho nahoře.

S mou ledovou krou,

 snažím se plout po vyprahlé Sahaře.

Všude jen žízeň, 

muka a utrpení.

Jen zoufalství nabízí přízeň,

 jen to přináší pochopení.

Probouzím se do tmava, 

do strachu a napětí,

Marně hledám v náruči tvé, 

přívětivé objetí.

Tiše sedím za sklem,

 jenž je průhledné jen z jedné strany.

Jen já vidím ven,

 ostatní jsou zklamávány vlastními klamy.