Autorka: Marie Lachendrová

ZKŘEHLE

křupe pod nohama obzor

snáší se kolem jeho paže

a objímají zvesela, čím jsou

louskám se

chutnám po jádrech 

mne sopky nežádají

přesto tvář skláním chřtánům jejich  

a svůj studený nos

ti se rty s rozesmáním sunu

až tady

kde klíční kost nám puká tvoje srdce

skoro se chce probít

skoro oba

probijem se

sníh netaje

je prve k rozpoznání

už nemusím ho litovat, jak skoná

taky tě uvnitř

(plná tebe jsem)

taky tě na povrchu

neskonale sladce

začnu

a tak bude skon dokonalý

BEZBRANNOSTI DVOJÍ

bezbrannosti dvojí

jak by se nakupily odnikud a odvšad

mají své vlastní místo

a my, utečenci světa z mila a ze záchovy 

se nezkoušíme prodrat slunku v líčka

my jsme mu v kůži, už ho známe dobře

někdy jen nenápadně svléká polštář jeho kvítkům šerým

na dřeň utkaných listů nevděku i zloby

každého smutek rozebere v celek

a pak jim dovolí mě soudit

že má se rádo! Správně jsi spustil

je krásné, když se miluje...

oni pak dokola a dokolečka v konci nenávistní

anebo ne tak slastní, ne tak slasti dáni

po zradě, zradou pohnuti a v roji kdovíjakých oblud

na dně s průhlednou tužkou 

že spojit zkouškou prudka

jasno že takhle to má být

tohle jsou přece základy

měla bych na každého chytrý pohled, tytéž řeči

jedno jméno nebo kostku: tak 

a teď o bijící

zkuste si odvržené nebo staré

zkusmo třeba

dle toho, jak jste poučeni

malovat mříže obrácených hladin

je naše slunko méně ostré

na nevinnosti nehraje si

odráží od oken a chodeb 

malinké zámky, zámečky

jež v ryzích citech bezducha jsou, krojí mě napříč

až o tělo si pozůstanu

ukazuje co by

jestliže bych tě postrádala

kdyby tě třeba nebylo 

představ si, že s těmihle slovy

už není mne

a ničeho není

ulice hasnou v kamínky zjihlé

pro teď, že bych se zbláznila

a vskutku

byla i převrhla, všechno co přetrvalo 

zbytek

vždyť o to zasadil ses

SEVŘENA JE NOC

na konci – zvuk

odlitý do potoka

lákal smělou veteš 

žabky sténaly až hasly

a nám se klonil on

od pasu nahoru i dolů

mlhy ubylo i neubylo

(různému navždy chybí)

nebe zas umiloval k horám

pavoučci zatnuli se

spustili do výšin i rohů ledabyle zpustle

pro jednou pro teď chrabří

pára syčela nám od těl

jemu z úst

jak shlížel zdola na nás

a pobouřeně klel

 a znechuceně potahoval

jednu za druhou cigaretu

tolik mlh 

celou noc

veškeré naše noci

než došlo k jeho kůži

která nás zahalila

A to se jasnilo

dokud nezbylo k dechu

my čelem k sobě

už nechvěl ani on

 v stud dozajista padl

doznělo ze strun posledních

do krve znenadání praskly

živé v jednu chvíli nad

a pak na naléhání klidu

rozbředl obraz 

opil se v nohách míst

kde nádech zakázali

však stejně je nám lehce