Autorka: Karin Kušová

Vážený pane zástupce ředitele,

zprvu jsem se nechtěla zařadit do možná krátké, možná dlouhé řady studentů a studentek, kteří nesmyslnými stížnostmi tíží vedení školy, zabývající se mnoha závažnějšími záležitostmi. Přesto jsem vzniklou situaci neskousla a nejsem si jistá, jestli si díky tomu nevysloužím pověst nanejvýš troufalé studentky. Prosím, čtěte dál a klidně si myslete, že trpím sklony k dramatičnosti. Byla bych ráda, kdybyste se zamyslel nad tím, že pokud v nás má škola vychovávat úctu k autoritám, spolehlivost, schopnost spolupráce, rozvoj myšlení a logiky, vědomí, že některé věci člověk prostě musí překousnout a také že nám má škola vštípit morální hodnoty plus jistě ještě další užitečné věci, pak je níže zmíněná situace kontraproduktivní. Na vzniklou situaci mám svědky. Má stížnost se týká vysoce neslušného chování, které si nedovedu vysvětlit jinak, než silnou frustrací a očekávám ho na různých místech, ve škole ovšem nikoli.

Včerejší ráno jsem si doma zapomněla klíče, takže jsem se nemohla převléct ani přezout. Ten den jsem tedy musela zůstat v botách (což není nic moc pohodlného), chození v ponožkách je absurdní, zvláště teď, když je ještě zima a mokro. Když jsem se před tělocvikem vlekla do převlékárny, neuvědomila jsem si, že mám na nohách boty, které jsou v této části zakázané a ostře hlídané. Najednou za mnou někdo začal řvát: „Hej ty, hej ty, hej! Okamžitě odsud vypadni, tady nemáš v botách co dělat!“ S ukazováčkem namířeným mně na obličej se ke mně zběsile přihnal pan profesor T. Hned, jak na mě začal ječet, jsem si boty začala sundávat. Nepřestával na mě ale hulákat! „Okamžitě odsud vypadni!“ To jsem si nenechala líbit. „Ale kam mám chodit, když už jsem se zula?“ „Mně je úplně jedno kam, ale tady nezůstaneš!“ „Omlouvám se, neuvědomila jsem si, že mám boty, ale už jsem si je sundala.“ Nenechal mě doříct jedinou větu. „Hej ty, hej ty, mlč! Vůbec se mnou nemáš právo diskutovat!“ Začala jsem mu vysvětlovat, že se to stalo poprvé, ale on mě po každém prvním slově umlčel šíleným křikem, žilky v očích popraskané vztekem. Moje drahé spolužačky stáhly ocasy a zmizely v převlékárně. „Tohle si nenechám líbit! Nebudete se mnou jednat jako se zvířetem! Mohl jste zavolat holko, dívko, slečno, cokoli, ale hej ty, hej ty, hej ty?“ Trochu se zarazil. „Nevím, jak se jmenuješ, proto na tebe řvu hej ty, a teď odsud okamžitě vypadni!“ Chtěl, abych se potupně vrátila v ponožkách někam na chodbu a pak se zase laskavě v ponožkách vrátila zpátky. Ten člověk je evidentně deformovaný. Stále sprostě řval, tak jsem se od něj obrátila a zašla se převléct na hodinu tělocviku. 

Jak si tohle může dovolit normálně smýšlející člověk? Nemůžete mu snížit plat? Nebo ho za trest donutit alespoň týden chodit po škole v botech? Taková pěkná terapie šokem? Dejte mi prosím vědět, jestli budete mít málo nápadů na drastickou metodu jeho převýchovy. Přeji pěkný den.