Autor: Karel Pučelík

„Co ti to tady stojí za káru?“ Ptal se jeden můj přítel. Odpověděl jsem, že je to Subaru Impreza z roku 2001. V klasické legendární modré metalíze, ve které auta této značky vyhrávala soutěže mistrovství světa například i s Colinem McRaem za volantem. Hosté, kteří ji u mě pod přístřeškem spatří mi většinou závidí. Já to ale vidím jinak. Hůř.

„Kde jsi k ní přišel?“ Ptá se po chvíli.„To je dlouhá historie.“ Nevrle odpovídám, neboť jsem tu historku už povídal tolikrát a zrovna dvakrát hrdý na ni nejsem. Přítel byl ale neodbytný a měl dost času. Nerad jsem tedy začal vypravovat slavnou historku po sto prvé.

Jak je známo, kdysi jsem se věnoval rallyovým závodům. Když jsem ale zestárl a nabyl trochu zodpovědnosti, nechal jsem toho. Úspěšný jezdec přece musí být malinko blázen, že? Chuť se občas trochu projet ale žádného závodníka neopustí. Když mě tedy jeden kolega nabídl, ať se přijdu někdy svést na uzavřenou trať s jeho tréninkovým Subaru s ostrým motorem a rámem, neváhal jsem ani minutu.

Nešťastník asi bohužel nevěděl, s kým má tu čest. Ne, čest to opravdu nebyla. Hned jak jsem nasadil helmu a sedl do auta se mi hned začala vařit krev. Jenou závodník, pořád závodník. Kolega si sedl vedle mě na horké sedadlo spolujezdce. P pár zahřívacích metrech začal být trochu nervózní. Myslel jsem si, že je to v pořádku, neboť někteří lidé jízdu na sedadle spolujezdce nesnášejí dobře. Po chvíli se mě ale začal v každé zatáčce zděšeně ptát:„Máš to pod kontrolou?“ Co by ne, máslo jedno, myslel jsem si. Před jednou ostrou pravou zatáčkou, takzvanou kosou, se však schoulil do sedadla a rezignovaně šeptal: „Tak brzdit nebudeme.“ Ale to už bylo pozdě. Auto se postavilo na bok a následně se odrazilo asi do pěti kotrmelců. Najednou jsem viděl střídavě nebe, pak stromy pak silnici. Nebe, stromy silnice, nebe, stromy, silnice. Asi se stejnou frekvencí mi v hlavě běhala věta:„Dva míče v pytli, dva mega v pytli!“

Když se auto kutálení nabažilo, šokovaný kolega běhal kolem a pokřikoval:„ Rychle, musíme to uklidit, než bude nějakej malér!“ Já jsem si jen říkal, co horšího by se mohlo k čertu, ještě stát?!

Až potom, co jsme tu hromadu pomačkaného plechu odvezli do bezpečí, přišel na řadu problém financování opravy, evidentně nákladné. Nakonec jsem si ho koupil celé, opravil a snažil jsem se ho prodat. To se nakonec nepovedlo, stojí tu nadále a přátelé kolem něj chodí a smějí se mi. Také kamarád se směje, já už koneckonců taky. Zlost z toho, jak jsem rodině vysvětloval, proč již několikátý rok nejedeme na dovolenou už mě přešla.