Autor: Adam Závodský

Byl to den stejně prašivej, jako kožich pět let tuhý perský kočky. Z nudy už jsem vykouřil dvě krabičky Winchester's Blend, jak jsem tam trčel a hlídal šéfovu cimru. Něco vám řeknu; je jen na mně koho pustím dovnitř a koho vykopu jak zlato v severní Karolíně, takže pokud nejste prsatá bloncka dva dny po rozchodu, moc šancí u mě nemáte.

Ten chlápek co zrovna vešel dovnitř, byl z tý druhý kategorie. Mám alergii na hnusný ksichty a z týpka jsem se vosypal jak vlhkej pařez václavkama. 

„Kliď se,“ zchladil jsem ho z první. Na dlouhý řeči mě neužijou.

„Chci mluvit se šéfem“ on na to.

„Povidam kliď se!“

„Jen chci mluvit se šéfem,“ dotíral ublíženě. „Pak zase půjdu.“

To už mě fakt dopálil. „Ne ty fracku drzá. Ty nepůjdeš pak, ale rovnou a já ti pomůžu.

„Nechci dovnitř. Jsem tu kvůli reklamaci.“

Přiznávám, že tímhle mě dostal jak svatební prstýnek. Šéf kšeftoval jen s jedním typem zboží a takový krámy se běžně nevracej.

„Chci mluvit se šéfem.“ začal zase týpek. Na vteřinu jsme dostal chuť ho pustit, jen abych už měl od toho sráče veget.

„Jo. Jenže to nejde. Reklamace nepřijímáme.“

„Musíte. Ještě neuplynula záruční lhůta“

Znejistěl jsem. V těhle kravinách plavu jak sardinka v golfským proudu. „A kdy má jako uplynout?“

„Je doživotní.“ řekl týpek sebejistě. „Mimochodem, ta vyrážka co vám vyrašila vypadá dost ošklivě.“

„Podívej,“ zavrčel jsem výhružně, „tyhle krámy se prostě nereklamujou. Už jen z principu. Dostaneš co dostaneš, máš to a držíš hubu. Když se něco posere, musíš se s tím naučit žít, tak už to chodí. Na nějakou záruční lhůtu ti každej kašle.“

Týpek se na mě zatvářil jako bych mu právě přebral šťabajznu. „V tom případě,“ dostal ze sebe nakonec, „půjdu na bernní úřad a dám jim typ na inventuru.“

Už už jsem otevíral ústa, abych mu do toho jeho hnusnýho ciferníku vpálil nějakou trefnou nadávku, když tu se otevřely dveře a do čekárny vešel šéf. „Pojď dovnitř, Wille,“ vyzval šeredu. „Podíváme se, co by se s tím tvým obličejem dalo udělat.“

Pak zpříma pohlédl na mě a já ztuhl jako cheeskake v ledničce. „Měl jsi ho pustit dál, Petře,“ řekl přísně. „S některými silami je lepší si nezahrávat.“ A zavřel bránu.

Poslední otrapa toho prašivýho dne byla prsatá blondýna dva dny po rozchodu, co jí zrovna přejelo auto, ale já jí stejně vykopnul, poněvadž jsem měl náladu pod psa.