Autorka: Kristýna Janošková

Venku byla tma, vichr lámal větve zkřehlé z mrazivých rán podzimu a pouliční osvětlení tlumilo ten pocit nicoty. V té mlze, v tom šeru, v té nekonečné chvíli jsem chtěla být někým, kdo za něco stojí. Zatím jsem si připadala jako porcelánová soška, která pozoruje všechno z povzdálí. Netuším, jestli dokážu vytvořit smysluplnou větu o tom, jaký smysl má to co dělám. Stála jsem u okna a sledovala prázdnou silnici. V bytě byl klid, všechno působilo tak mírumilovně. Jen v sobě jsem náchazela chaos, který jsem nedokázala dát dokupy. Měla jsem na sobě akorát potrhané tričko ze secondhandu a žluté kalhotky. Na koberci se válela láhev červeného vína a vedle se rozprostírala velká rudá skvrna. Bylo mi to jedno. Stejně ten byt nepatřil mně. Zřejmě se ode mě očekávalo, že se budu chovat zdvořile, slušně a ohleduplně. Chtěla jsem. Snažila jsem se, ale nešlo to. Z nějakého důvodu jsem pořád byla ta stejná problematická holka. Úspěch byl, že jsem si to sama o sobě vůbec uvědomovala. Pokud by tomu tak nebylo, zřejmě bych měla ještě větší problém.

 Na posteli zamnou byla odkrytá peřina a pod ní se krčila nahá pihovatá záda. Hrozně moc jsem chtěla, abych věděla jeho jméno. Připadala jsem se výjimečně, i když to byla zcela potupující situace. Poznala jsem ho včera večer v non stopu. Celý předešlý den jsem se cítila jako umírající zvíře. Posedávala jsem po bytě, kouřila jednu krabičku cigaret za druhou, sledovala jsem jak se mění nebe, malovala jsem si na zeď. Považovala jsem to jako můj odkaz. Nebylo to nic moc. Nedefinovatelná bouře, která lámala stromy, lesy a vířila vodu. Všechno tak zmatené stejně jako já. Nechci být k sobě krutá. Pořád jsem si ospravedlňovala svoje neotřelé chování, svoji hloupost a impulzivnost. Snažila jsem se to do jisté míry krotit. Hrozně moc jsem chtěla poznat sama sebe, to co způsobuje moje rozhodování. Na základě čeho se vždycky namočím do něčeho špatného. Pod očima jsem měla malou jizvu. Stalo se to když jsem se scházela s takovou podivnou partou lidí. Věřili, že se jednou měsíc snese na zem, zastaví rotaci země a tím i čas. Tehdy jsem byla odhodlaná stát se součástí něčeho, kde se budu cítit odlišně. Jo, odlišně jsem se cítila a taky trochu pošahaně. Situace se plynutím dní a měsíců vyhrotila. Seděli jsme na podlaze a mlčeli. Z ničeho nic se jeden kluk, co k nám přidal později než já, sebral se ze země a začal rozbíjet všechny sklenice, všechny talíře a zrcadla. Všude létaly střepy. Křičel, že už nemůže pokračovat. Byl to tak nepochopitelný moment, že jsem si v té chvíli přišla tak viditelná, až jsem si přála být mrtvá. Byl to moment, kdy jsem se rozhodla vydat se jiným směrem. Směrem, který ani trochu nepřipomínal lepší verzi. Pravidelně jsem se začala opíjet, protože mi ten stav dával něco víc. Věci jsem viděla jasněji konečně jsem dokázala nahlédnout sama do sebe. Měla jsem více času pozorovat kým jsem. Udělala jsem spoustu věcí, na které jsem nebyla pyšná. Každý den jsem si říkala, že zítra se změním, že zítra si změním pověst. Tím jak šel čas, se situace ani nezhoršila ani nezměnila. Znala jsem svou hranici, kterou jsem nikdy nepřekročila. Vždycky jsem byla akorát ve stavu, kdy jsem rozumněla sama sobě. Ani jsem nezaregistrovala, že jsem své okolí naprosto vypustila. Neměla jsem přátele, neměla jsem nikoho, komu bych mohla cokoliv říct. Začala jsem si vytvářet svoje vlastní světy. Takové, které neviděl nikdo jiný. Svět na policích s knihami, svět na pohovce, kde byli lidé pomalí a nic se jim nechtělo, svět na lampě, kde mají nepravidelné západy slunce. Nedávalo to smysl ale já jsem v tom nacházela jisté vysvobození. Všechno se změnilo právě včera. Když jsem seděla v non stopu, přemýšlela nad tím, co si zítra udělám na snídani. Seděl tam v rohu a popíjel s kamarádem pivo. Nikdy bych si ho nevšimla, kdyby neměl tak pronikavé hluboké oči. Musela jsem se na něj pořád dívat. V té chvíli jsem cítila, že je něco dobře, že nejsem možná tak opuštěná jak jsem si připadala posledních pár let. Celý večer jsme na sebe nepromluvili, nikdo se neodvážil přijít a udělat první krok. Když jsem odcházela, přidal se taky. Chvíli jsme šli vedle sebe, aniž bychom něco řekli. Jen jsme se zrátka šli. Nevěděla jsem co mám dělat. Založila jsem si ruce na hrudi a přemýšlela jsem, jestli se mu líbí moje sukně. On měl na sobě džínovou bundu, černé kalhoty a tenisky. Došli jsme k němu domů, vypili pár lahví vína, všechno to proběhlo bez rozhovoru. 

Najednou jsem stála u okna, pozorovala prázdnou silnici a přemýšlela nad tím, co bych měla říct, aby moje existence dávala smysl. Byla jsem neupravená, svoje dlouhé vlasy jsem měla rozcuchané v drdolu a ruce se mi potily. Nedokázala jsem určit kolik je hodin a co se všechno stalo.

„Dala bych si čaj“ zašeptala jsem směrem k němu. Vím, že spal, ale měla jsem potřebu mu už konečně něco říct. „Víš, že si konečně připadám užitečná“ šeptala jsem dál. V hlavě mi běželo tolik myšlenek, které jsem měla na srdci. Co všechno jsem chtěla vykřičet do tohohle bytu. Stála jsem tam jako by byl konec světa a mě nezbylo nic, než jen to, co jsem měla v té chvíli na sobě a přiznejme si, nebylo toho moc. On se ale v nepatrném momentě otočil. Uviděla jsem jeho tvář. Měl ostré rysy, hnědé vlasy a tmavé obočí. Nemohla jsem si pomoct, ale byl to nejkrásnější člověk, jakého jsem kdy viděla. Mohla jsem odejít, mohla jsem mu nechat vzkaz se svým číslem a čekat, jestli zavolá. Mohla jsem si k němu lehnout zpátky nebo vyčistit tu skvrnu od vína. Já jsem ale jenom stála u okna pozorovala jak spí. I když mi nic neřekl, měla jsem pocit, že mi řekl všechno. Bylo to jako reklama na spokojené manželství. Jak neuvěřitelně jsem si připadala, jak neuvěřitelná věc se mi přihodila, jak obyčejně to zní. Není to nic. Není to nic, co by stálo za zmínku všem ostatním. V té chvíli jsem byla tak majetnická. Chtěla jsem tohle mít navždy a tuhle chvíli ještě více zkrášlit. Kdyby to šlo a já bych mohla na zeď namalovat jen to, co mi tady chybí, vedlo by to k superdokonalosti. Popošla jsem o pár kroků k němu a vytvořila stín. Otevřel oči. Neřekl nic, jen se díval. Prostě se jenom díval. V té minutě jsem cítila, že tohle je to, na co jsem čekala celou tu dobu. Aby se na mě někdo jenom díval a neříkal nic.