Autor: Tomáš Vobořil

Seděl jsem na hodině zeměpisu v první lavici, zhruba metr od tabule. V té době ještě byly ve školách masivní černé tabule, ne ty elektronické zázraky dnešní doby, na kterých si můžete pouštět filmy o tučňácích ve full HD, přesunovat obrázky pomocí elektronické tužky a zametat soubory rukou. Pamatuji se, že mě tenkrát příšerně bolel jeden zub. Bylo to těsně před tím, než jsem se poprvé objednal k zubaři. Bolest mi vystřelovala ze zubů přímo do mozku a přiváděla mě do stavu deliria, dost podobného tomu, co zažívají alkoholici. Zavřel jsem oči, abych se uklidnil, začal jsem pravidelně zhluboka dýchat, ale nic nepomáhalo. Už jsem neviděl tmu, jako tomu bývá normálně, když člověk zavře oči, viděl jsem obrazce, nesmyslné kruhy, čtverce a obdélníky rotující po nekonečných elipsách. Kdybych v té době znal Keplerovy zákony, mohl bych si dokonce vypočítat, jak daleko byly vzdálené od středu. Viděl jsem všechno, každý detail zvlášť. Dokázal bych v té chvíli spočítat každé zrno písku, všechny ty hvězdy, které září na nebi, dokonce i kapky deště, co dopadají za límec mého kabátu, když prší, a stačil by mi k tomu jen zlomek vteřiny. Dostal jsem se zpět do prenatálního stadia, kdy neexistuje racionální myšlení a všechno se odehrává jen na rovině abstrakce. Kde nezáleží na tom, jestli máš velký nos, odstáté uši nebo jsi z chudé rodiny a do školy chodíš v otrhaných hadrech. Nezáleží na ničem.

Ve městech je tolik prachu, že už nedokážeme prohlédnout, co bylo na začátku. Usazuje se na našich duhovkách. Jak stárneme, náš zrak je čím dál horší, kosti už vypovídají službu a do rukou nám dají hůl, abychom mohli včas dojít na místo, kde skonáme a oslepneme. 

Když jsem přemýšlel nad tím, okolo čeho rotují všechna ta tělesa, spatřil jsem, že uprostřed všeho dění sedí malý chlapec, rukama si drží kolena pod bradou a po tvářích se mu kutálejí drobné slzy, které stékají na popraskané rty. Chtěl bych mu pomoc, kdybych jen věděl jak. Obejmout ho v náručí, nechat ho vyplakat na mých prsou, trošku si pohrávat s jeho vlasy a šeptat mu do ucha, že to všechno jednou přejde, že bude líp. 

Jsem asi jediný, kdo ho dokáže vidět, ale stejně mu není pomoci. Nejspíš by mě neslyšel, kdybych na něj zkoušel křičet, je už příliš daleko. Je mi ho líto. Je mi líto nás všech.

Otvírám oči do pronikavého světla zářivek v metru. Sedím na dvousedačce v zadní části vagonu sám. Musel jsem křičet nahlas, protože muž, co seděl naproti mně, se zvedá s vystrašeným výrazem z místa, odchází na druhou stranu, kde bude moct v klidu dospávat noční směnu. Nemám mu to nijak za zlé, ale nemusel odejít tak rychle, chtěl jsem se ho jenom zeptat, co jsem křičel.

Za oknem se mi naskýtá výhled na dráty zmateně ubíhající po stěnách bůhvíkam. Dost možná, že nikde nekončí, asi proto se mi tak líbí je sledovat. Máme toho tolik společného. Jsou to teď moji nejlepší přátelé. Nepotřebujeme ani slovo a přesto si tak rozumíme. Krásný pocit mít konečně někoho, kdo vás chápe, s kým můžete sdílet svůj smutek i radost. 

Najednou začne něco šíleně kvílet, pronikavý zvuk mi prochází celou hlavou. Musí to být asi vyšší frekvence, ultrazvuk nebo tak něco, protože ten starý muž spí v klidu dál jako by se nic nedělo. Zacpávám si uši, ale je to ještě horší, zvuk nevychází z venku, ale je uvnitř a vychází ven. Snažím se zvednout ze sedadla, ale nohy mě přestávají poslouchat. Otáčím hlavu ve směru jízdy a na poslední chvíli vidím dvě světla asi metr od sebe. Tma.

„Kreténe,“ 

slyšel jsem, jak na mě někdo zezadu pokřikuje a přitom jsem ucítil, jak mi na zátylek dopadá něco mokrého. Promnul jsem si to místo dlaní a narazil na něco mazlavého, co mi mezi prsty vytvořilo průhledné blány. Když jsem se na to pořádně podíval, došlo mi, že to jsou sliny. Otočil jsem se, abych zjistil, kdo to byl. 

„Co čumíš, blbečku? Nemáš chrápat.“  

Měl bych teď vstát z místa a vlastnoručně tomu klukovi rozmlátit hlavu o lavici, ale určitě bych pak dostal dvojku z chování, pravděpodobně by mě vyhodili ze školy a pak už bych nikomu nevysvětlil, že to všechno bylo jinak, že to on si začal a že takhle trpím už několik měsíců. V normálním životě se nestává, že by problémy končily happy endem, to se nám jenom tak zdá, protože moc koukáme na televizi. Nechápu, jak se takové věci můžou vůbec stát při hodině. Učitelé by se měli vzpamatovat a konečně si sundat ty růžové brýle, co fasují ve sborovně.

Otočil jsem se zpět k tabuli a v tichosti se smířil se svým osudem. V každé společnosti musí být vždy černá ovce, cizinec, nějaký ten vyvrhel, aby byl svět ve stabilizované poloze. Stačilo by jen nepatrné vybočení a planety by se zřítily do středu oběžných drah, hvězdy by přestaly zářit a nebe by nám spadlo na hlavu, protože Atlas by dostal chuť na cigaretu. V hloubi duše jsme si toho všichni vědomi, a proto jeden mlátí a druhý je mlácen a ani jednoho z nich nenapadne, že by se mohl zřeknout své role. Nejsme v počítačové hře, kde bychom mohli jednoduše stlačit klávesu zpět. V životě se tolik neriskuje, každý má totiž jenom jednu šanci.