Autorka: Kristina Jochmannová
Večery v potemnělém kině bývají děsivé. Obzvlášť teď, v zimě. Anně přeběhl mráz po zádech a začala se třást. Naposledy všechno zkontrolovala, zamknula dveře a vyšla ven do mrazivých ulic Volgogradu. Všude bylo ticho a klid. Ozvěna jejích kroků se rozléhala nocí a tříštila se o stěny domů. Začínalo sněžit a drobné vločky dopadaly na chodník. Anna se ještě víc zachumlala do svého kabátu. Natáhla si na hlavu čepici a pustila si do sluchátek písničky. Konečně se začínala cítit dobře. Byla unavená, mrazivý vítr jí šlehal do tváře, ale přesto se usmívala. Po dlouhém pracovním dni šla domů, tiše si pobrukovala známou melodii a pozorovala okolí. Pozorovala tu bílou nádheru, která se snášela vločka po vločce k zemi, až ji úplně pokryla. Až pokryla střechy aut i domů.
V tomhle městě vyrostla, na tamtom hřišti si jako malá hrávala a o pár ulic dál chodila do školy. A přesto si stále připadala jako Alenka v říši divů. Jako malá holčička, která chce poznat celý svět a přitom ani neví, co se skrývá za rohem. Hodiny odbily jedenáct. Jestli si nepospíší, ujede jí poslední autobus.
Přidala do kroku a na konci ulice už téměř běžela. Zahnula za roh právě včas, aby viděla, jak odjíždí ze zastávky. Ještě nikdy jí neujel, za celý rok, co pracuje v kině, ho pokaždé stihla. Schovala si promrzlé ruce do kapes a snažila se rozhýbat prsty. Začala se jí zmocňovat rozmrzelost. Přitiskla si tašku víc k tělu a vydala se nejkratší cestou domů. Čím víc se blížila k centru města, tím víc potkávala skupinek přiopilých mladíků postávajících před bary. Ruch nočního života k Anně začínal pronikat i přes hudbu ze sluchátek. Právě proto chtěla stihnout autobus. Nemá ráda opilce. Nikdo je nemá rád a tady se jich potloukalo plno. Zesílila hudbu, a co nejrychleji procházela ulicí barů, hospod a pajzlů. Kdosi po ní chtěl cigaretu. Nekouří. Další skupinka jí nabízela vodku a zvala ji dovnitř. „Héj, hej ty! Ty s těma blonďatýma vlasama!“ Někdo ji chytil za ruku a Anna sebou leknutím škubla. Hrozně se smál. „Hej krasavice, pojď na drink. Přece tady nezůstaneš sama venku.“ Rychle se mu vysmekla a utíkala pryč. Sníh dopadal na zem, vločka za vločkou, a ulicí se rozléhal opilcův smích.
Zdálo se to jako věčnost, když konečně začala rozpoznávat okolí. Konečně byla v bezpečí. Už jen dvě ulice a bude doma. Konečně může zpomalit a přestat utíkat. V uších jí pulzoval vlastní tep a marně se snažila uklidnit svůj dech po zběsilém úprku. Tak rychle tu ještě nikdy nebyla. Za necelou půlhodinu. Byla na sebe pyšná. Urovnala si šálu a setřásla sníh z kabátu. Co kdyby byla máma ještě vzhůru. Nemusí vědět, že šla přes celé město sama. Hrozně by se bála. Nesnáší, když chodí někde sama…
Najednou její myšlenky přerušila čísi ruka na Aniných ústech. „Máš tak krásné vlasy…“ šeptal jí hlubokým hlasem do ucha a namotával si pramen jejích vlasů na prst. A potom ucítila jen ránu do temena hlavy a tupou bolest. Padala na zem hrozně dlouho. Až se propadla do temnoty bezvědomí. A celou tu dobu sněžilo, krásné bílé vločky se snášely na Annino bezvládné tělo a na mužskou postavu klečící nad ní. Na muže s šedýma očima.
Když skončil, nechal ji tam jen tak ležet. S potrhanými šaty a znectěnou, na pokraji života.
A nočním Volgogradem se pomalu a teskně rozléhala melodie hrající z telefonu ležícího opodál. „Imagine all the people living life in peace... You may say I'm a dreamer but I'm not the only one. I hope someday you'll join us and the world will be as one…“