Autor: Petr Krautwurm

Prodírali jsme se hustou džunglí. Nad našimi hlavami se ozvaly zvláštní zvuky. Byla to opice v korunách stromů. Než jsem ji ale stačil vyfotit, byla zase jinde. Létala vzduchem z větve na větev jakoby nic. Když zastavila, měl jsem pocit, že mi chce něco důležitého sdělit. Pak se jen zašklebila a zmizela. Vtom jsem si uvědomil, že jsem tam sám. Stáhlo se mi hrdlo, zoufale jsem se rozhlížel kolem sebe, ale po naší skupině ani památky. Byl jsem tam jen já, můj foťák a prales.

Popravdě jsem nechápal, co se stalo. Byl to jen okamžik. Pár vteřin, možná tak půl minuty. Prostě jsem se jen na chvíli zasnil a najednou všichni zmizeli.

„Doktore Howitzi? Doktore? DOKTORE?“ zařval jsem ve snaze upozornit zbytek skupiny na svou současnou polohu.

Avšak jedinou odpovědí mi byl šustot stromů, skřek ptáků a hvízdání větru. Zvláštní ticho. Myslel jsem si, že nemohli být tak daleko, aby mě neslyšeli.

„Sakra!“ Mozek začal běsnit, dech se prudce zrychloval a třes v rukou nabral na obrátkách. Od začátku jsem věděl, že tahle expedice skončí fiaskem. Onen „špatnej pocit" mě provázel prakticky na každém kroku. Nikdy nebylo v mém zájmu prozkoumávat starobylé odkazy vymřelých kanibalů... Ale doktor Howitz... Ten si uměl vždycky prosadit to svoje. A kultura těhle požíračů lidí ho naprosto fascinovala. Nikdo od nás to nechápal, vždyť to je tak nelidské a odporné... Křup!

Z myšlenek mě vytrhnul fakt, že kousek ode mě praskla větev. Vydal jsem se za zvukem. Našlapoval jsem pomalu. Přecijen, strach je strach. Levá noha střídala pravou. Srdce bušilo na bránici tak usilovně, že bylo cítit ten jeho tlak až v prstech dolních končetin. Prodíral jsem se porostem až k místu, odkud zazněl onen hluk. Paží jsem odhrnul překážející keř. A najednou se zastavil čas. Do země se vpíjela drobná kapička lidské krve.

Všechno to přišlo tak náhle... Především úder do spánku, jenž mě vyslal na cestu do říše snů.

Z bezvědomí mě probral dlouhý a bolestivý řev ženy. Podle hlasu patřil mé kolegyni Lence. Odtrhnul jsem od sebe víčka, abych se mohl podívat na to, jak ji dva spoře odění černoši odřezávají ruku. 

„To snad ne! To je jen sen!“ zaznělo z úst dalšího spolupracovníka, Martina. Byl hned vedle. Oči měl zalité slzami a ve tváři zdrcený výraz.

Chtěl jsem utéct, pohnul jsem tedy levou rukou, ale nešlo to. Připoutali mě k nějakému stromu. Najednou mé tělo převzalo nade mnou kontrolu a já se začal nekontrolovatelně škubat. Byla to marná snaha. Jeden z kanibalů mi k tomuto uvědomění dopomohl štiplavou fackou.

Proboha! Vždyť tihle lidi už dávno neměli existovat! Alespoň v těhle končinách!

„Ale no tak, kolego Blumský, přestaňte se vzpírat, stejně vám to k ničemu nebude! Jen si to uděláte horší,“ promluvil na mě známý hlas odněkud zezadu.

„Doktore Howitzi?" zamumlal jsem, přičemž se ještě posílilo mé otřesení z celé situace. ,,Co se to děje?“

„Hostina, kolego, konečně pořádné občerstvení," prohodil radostně, načež vykonal pár kroků a zjevil se v mém zorném poli. V ruce třímal ohromnou obětní kudlu. Podle všeho takovou, jíž užívali lidojedi několik let nazpátek.

„Ne! To neni pravda! To snad neni pravda! To přece nemůžete! Nemůžete jen tak jíst lidi! To neni správný!“

„Mlčte! O dobru a zlu nevíte nic! Po celý ty roky nás ta naše slavná civilizace krmí tím, co je a co neni správný! Dávkujou nám tyhle geniální rozumy do hlavy tak usilovně, že už nejsme nic jinýho, než pouze stupidní papoušci, co furt omílaj dokola jedinou písničku, co znaj! -Tady máme naší pravdu, tak jí budem uctívat, neboť oni věděj, co je správný!- A já se ptám -proč-. Co je tak zlýho na tom jíst lidi? Mnohé civilizace, dávno před tou naší, tím žily. A my svévolně zmuchláme a poflušeme jejich tradice!? Že je to prej neetický, nelidský, nehumánní. Jděte s tim někam! Co vy vůbec víte o dobru a zlu? Co, pane Blumský, co ta vaše slavná civilizace, kterou tak horlivě milujete, ví o dobru a zlu? No? Povězte mi to! Ne... Vy nevíte nic! Nebo jste snad bozi, že tak snadno dokážete soudit?“ dořekl, zakroutil hlavou, vykouzlil úsměv a podíval se na svůj nůž, načež se dlouze nadechl, aby mi vzápětí jediným šmahem podříznul hrdlo.

Poslední zvuk, co jsem zaslechl, byl vzdálený chichot opice...