Autor: Michal Klíma
Chýše stojící pod obrovským mangem měla na střeše několik rozbitých prken od dopadajícího ovoce a zem byla pokryta vrstvou pecek. Nikdy jsem nepochopil jak je možné, že tu ty stromy tak rostou a to už od mojí havárie uplynuly víc jak tři roky. Stařešina seděl uvnitř na lávce, celé upatlané od nějaké lepkavé hmoty. Vedle něho byl pár bytelných vesel opřených o zeď, u hlavy velkého truna, jenž se mi díky své rozpláclé hlavě a širokému jazyku, nezdál jako nejvhodnější trofej na výstavu. Uprostřed místnosti stál kbelík, až po okraj naplněný sádlem kvaraků, jejichž skořápky ležely o kousek dále. Tímhle svinstvem, z tvorů co vypadali jako naši krabi, ale byli větší, měli tři klepeta, modrou barvu a byli agresivnější, natírají trupy loděk, aby lépe klouzaly po vlnách. Takových babských povídaček, zaručených receptů a fint měli mnoho.
„Vítám tě, synu Nebe,“ promluvil sedící muž. Byl malinký, měl maximálně metr a půl a to byl určitě nejvyšší z Původních. Zde, však výška roli nehrála, naopak, při plavení na těch jejich kocábkách bylo lepší být malý a lehčí.
„Zdravím Maehro, je vše nachystané?“ řekl jsem s předstíraným úsměvem, aby na mě byla co nejméně znát nastupující nervozita.
„Jistě, tvé odvaze dnes hvězdy přály, cesta je volná, ale tvůj lov bude těžký. Rhu není jako mladé velryby na kterých jsi cvičil, ani modrý žralok se mu nevyrovná.“
„Jsem připravený Maehro, zvládnu to. Už jen potřebuji vědět kde ho najdu a jak ho zabít!“
„Dobrá, synu Nebe. Tvá cesta povede do Zpívajících skal, jen při svitu Iluny se Rhu může objevit. Do vody musíš nalít tohle sádlo a čekat. Pak nezapomeň, nůž je nutné vést přímo do srdce. Jak praví legendy, když uroní první slzu, je po smrti.“
Poděkoval jsem a vzal kyblík se smrdutou bílou hmotou. Loďka už byla nachystána u břehu a začínalo se stmívat. Vše šlo podle plánu.
Iluna. Krásné jméno pro ještě krásnější hvězdu. Pohled na náš měsíc se tomu nemůže rovnat. Její modrý svit odrážející se od vlnek moře je úchvatná podívaná a člověk by se na to, za normálních okolností, mohl dívat celé hodiny. Jenomže tehdy všude smrdělo to proklaté sádlo. Čekání už bezmála půl druhé hodiny si také vybíralo svojí daň a mlčící Zpívající skály, které zpívají jen při ranním vlnobití, byly spíše nepříjemné, než obdivuhodné. Hladina se tu a tam zvířila, ale nic velkého, nic co by připomínalo pohyb skoro desetimetrového monstra s protáhlou hlavou, plnou ostrých, jedových zubů, monstra co už připravilo o život tolik nevinných lidí i cvičených lovců. Každý rok se uloví maximálně jeden, nebo dva a tak jsou velmi cenní. Bude to moje největší trofej. Naděje už mě pomalu opouštěla, když v tom jsem to uslyšel, tlumený řev. Všechno utichlo. Jakoby se zastavil čas. Moje ruka instinktivně sáhla po vodní masce a už při jejím
nasazování na obličej, se mi podařilo za hlavou nahmatat kolečko, připevněné na malé nádobce, naplněné zelenými lístky Oxyflory. Otočil jsem ho. Prásk! Vodu rozrazil prudký výpad něčeho obrovského. V záři Iluny se blýskly tmavě modré šupiny a strašný jekot rozřízl ticho. Z pochvy u pasu jsem rychle vytáhl nůž a skočil přes palubu. Otvor nad hlavou, je tam otvor nad hlavou, jen tato slova se mi honila hlavou. Ve chvíli kdy Rhu dopadl zpátky na vodní hladinu se mi ho podařilo chytit přesně tam kde bylo třeba. Moře se nad námi okamžitě zavřelo a společně jsme zamířili dolů, do hlubin. Tohle byla nejtěžší část. Maska mě chránila před prasknutím bubínků, ale tlak mojí hlavu přesto svíral a mačkal. Jedinou nadějí mi bylo, že Rhu nemůže do příliš velké hloubky. Brzo se musel vrátit. Tlak se už stával nesnesitelným a prsty povolovaly, když se před námi zjevilo velké oranžové oko s tmavě rudou panenkou. Ne velké, obrovské. Přitiskl jsem se k protáhlému rybímu tělu ještě více. Rhu sebou mocně škubl a ploutvemi zabral směrem vzhůru, začal stoupat. Mířil nahoru jako střela, moc dobře věděl co to oko znamená. Věděl, že já nejsem zdaleka takový problém, ale to ještě netušil s kým má tu čest. Po chvíli se kolem nás mihla dvojice růžových, smrtelně jedovatých medúz z rodu Dios. To je ono! Hladina! Světlo! Pustil jsem se. Muselo to být rychlé. Pekelně rychlé. Půl obratem přes pravé rameno jsem se dostal na bok monstra a rychle švihl nožem. V ruce mi ruplo. Dlaň vibrovala bolestí a já ve zvířené vodě marně tápal po hladině. Konečně jsem se vynořil a z plných plic zakřičel bolestí. Rychlá kontrola bolavé ruky prozradila naštěstí jen zlomený prst a to je při souboji s tímto ďáblem velká výhra. S nemalými problémy se mi podařilo vyškrábat se zpátky na loď. Moře bylo opět klidné a všude bylo ticho. To není možné, nůž byl celý od krve, já ho přeci zasáhl. Musel jsem ho trefit přesně, prostě musel! Není možné abych... po hladině plula stříbrná kapička. Houpala se ze strany na stranu a zářila jako hvězda na černém, nočním nebi. Vplula mi do nastavené dlaně. Byla tvrdá a hladká, na to jak byla malá, velice těžká, až k neuvěření, že nepadla ke dnu. To je ono, problesklo mi hlavou. Jeho slza. V tu chvíli se u lodi Rhu znovu vynořil, rychle jsem se otočil s nožem v ruce a byl připravený k novému útoku, ale bylo ticho a čas pořád běžel.