Autor: Jan Král

Rybář a lovec dorazili k ospalé vesničce. Pokynuli si na rozloučenou a každý se dal jiným směrem. Rybář zamířil do hostince, kde byl přívětivě uvítán, neboť se o něm v celém kraji vyprávěly pochvalné příběhy. Lovec šel za ves, kde se na poli lopotil sluncem spálený sedlák. Šarmantní muž si posunul klobouček s kohoutím pérem níže do čela a oslovil sedláka:

„Proč ty se tu shrben dřeš pro tak mizernou výslužku?“

Sedlák se s povzdechem napřímil, až mu zapraštěly kosti.

„Je to stejná úroda jako každý rok,“ odvětil nechápavě.

„Nezasloužíš si však za svou dřinu sklizeň bohatší, tučnější?“

Jak to řekl, vytáhl lovec z kapsy cosi, co vypadalo jako pšeničné zrno narostlé do velikosti vlašského ořechu. Sedlák vyvalil oči.

„Viděl jsem celá pole takového obilí,“ pravil lovec a zrno opět ukryl do kapsy. „Toto je jedno z nejmenších. Chceš-li, prozradím ti, jak je pěstovat.“

„Pověz, pověz jak,“ vyhrkl lačně sedlák a v očích mu blyštělo.

Lovec se k němu spiklenecky naklonil a natolik ztlumil hlas, že jej sedlák sotva slyšel.

„Toto zrní je nanejvýš neobvyklé. Nestrpí, aby vedle něj rostlo žádné běžné, ba aby se vůbec nacházelo kolem. Musíš tedy nejdříve spálit veškerou úrodu, kterou máš. Zrní pak samo vyraší z černé země.“

Farmář vyskočil a tryskem pelášil za ženou. Ta při představě pohádkové sklizně jen horlivě kývala hlavou, stejně jako všichni sousedé. Tak se stalo, že záhy sýpku a každou polnost sžíraly vysoké plameny. Jen rybář zůstal skeptický.

„Neposlouchejte lovce,“ pravil. „Nalhává vám sny.“

Vesničané, spálivše svou úrodu, se na rybáře však rozzlobili a vyhnali ho. Lovec se mezitím procházel po černých polích a smál se.

Týden uběhl a pole zůstávala pustá. Vesničané začínali být nesví.

„Někdo musí přechovávat staré zrní!“ prohlásil lovec.

Prohledali tedy celou vesnici a skutečně našli ukryté měřice. Vesničané, rozzuřeni, že kvůli tomu přišli o slíbené klasy, provinilce za trest pověsili na návsi.

Pole se však stále nezelenala.

„Zem je vyprahlá,“ hlásal lovec. „Musíte ji zavlažit mlékem a krví.“

Zoufalí vesničané tedy šli a vylili všechno své mléko a dobytčatům podřezali krky, aby jejich krev napojila půdu. Tehdy se vrátil rybář a s hrůzou sledoval počínání vesničanů.

„Přinesl jsem vám potravu,“ řekl a svalil z ramene síť přetékající rybami.

„Ze země jsme živi, ne z tvých páchnoucích, slizkých ryb,“ křičeli vesničané a vyhnali rybáře podruhé.

Obilí však stále nerašilo.

„Někdo zde nevěří v zázračné zrno,“ hřímal lovec. „Najděte ho a zabte!“

A vesničané se na sebe vrhli.

Když se rybář vrátil znovu, nalezl jen spálenou vsi a stromy ověšené mrtvolami. Vší tou zkázou kráčel lovec a na tváři se mu skvěl vítězoslavný škleb. Pohazoval si malovaným oblázkem, tak nápadně připomínajícím velké pšeničné zrno. Lovec se obrátil na rybáře a řekl:

„Snad tě ti příští uposlechnou, otče.“