Autor: Marek Otta

Ten gastronom fakt zkurvil můj odpočinkovej den, pomyslel si Alex, když teď večer seděl doma u psacího stolu.

Měl už docela slušně vypito. Když šel odpoledne z města, tak se v parku ve výčepu nakonec zastavil na čtyři poctivý piva. Měl s sebou v batohu sice učení, ale taky knížku, které se nedalo odolat. To znamenalo smůlu pro takový sociologický kapacity, jakýma byli Max Weber nebo Emile Durkheim. Co naplat, pivo a odhodlání relaxovat bylo silnější než Durkheimovy myšlenky na sebevraždu kvůli neblahýmu vlivu společnosti. Ale hlavně to znamenalo smůlu pro něho samotnýho, protože se měl za pár dní dostavit ke zkoušce. Jenže Alex měl slabou vůli, za což by mu zase vynadal Schopenhauer, kterýho včera študoval. Neměl to lehký, prakticky v každé situaci se teď pozastavoval nad tím, co by na to řekl Aristoteles a jiní filosofičtí chytráci. Jo, až do takovéhle míry byl z té zkoušky odvařenej.

Alex se teda vysral na učení a vychutnával si svoje chvilky v krásné zahradní restauraci, na kterou ale úplně zapomněl hlavně díky skvělé próze, kterou měl po ruce. Povídky se četly jedním vrzem a když odklonil hlavu od knížky, čekal ho výhled na zelený stromy a šťastně hrající si děcka. Prostě idylka. Nádherný místo, oáza uprostřed pražskýho hluku a zmatku. Jenže tohle všechno mělo brzo skončit.

Po nějaké době se objevila skupinka, která mu neumožnila vstřebat ani jedinou myšlenku, kterou se zrovna zabýval. Chlápek za ním dokázal svýma řečma hravě přehlušit živou hudbu, která zněla celým areálem a poměrně vysokej hlas místního frontmana znamenal proti jeho žvanění úplný hovno.

Nedalo se jinak, než se poddat jeho hloupým řečem. Tenhle borec zřejmě navštívil všechny vyhlášený restaurace v Praze a bezpochyby tam rovnou rozdával hvězdy Michelina. Každopadáně měl na všechno strašně utříbenej názor. Alespoň teda on si to myslel.

"Dyť on se mě ani nezeptal, jestli chci ten stejk raw nebo medium, chápete? A když jsem pak z pěněženky vytahoval ten litr, tak mi pomalu tekly slzy v očích...Hele, já nejsem z těch, co by šetřili na jídle, ale když už se jdu najíst, tak očekávám, že hodnota výslednýho jídla bude mít přinejmenším stejnou hodnotu, kterou pak odevzdám při placení. No vážně, do Štěpánskýho dvora už ani náhodou..." 

Alex se snažil soustředit na řádky pod jeho očima, jenže písmena se mu ne a ne zabořit do mysli, kterou se už teď proháněl "medium stejk a hodnota výslednýho jídla." Nemohl jinak, a tak zabouchl knížku, pořádně si usrkl piva a doufal, že ten nářek toho kulinářskýho sráče přejde.

Nakonec promluvila jeho přítelkyně.

"Počkej, řekni ještě, jak to dopadlo s tím desertem!" vydala ze sebe naléhavě.

"Jo..to vlastně nebylo to nejhorší, poslouchejte. Asi 45 minut jsme čekali na desert!"

Dva lidi, kteří měli tu smůlu konverzovat s tímhle párečkem, se začali nápadně smát, a tak to ten erudovanej gastronom musel přerušit, aby jim bylo jasný, že tohle není pointa jeho desertové historky.

"Ne, počkejte, to není všechno. Nakonec ten nešťastnej číšník přinesl tři kopečky zmrzliny. Nic víc, jen tohle. Chápete, ne? Čekáme tam 45 minut a já si představuju, jak nám to tam zdobí a že na to budeme vzpomínat ještě za pár měsíců. Ale houby, ona je to nakonec vobyčejná vanilková zmrzlina!"

Alexovi se hroutil večer. Cestou z města přemýšlel o tom, jak si dneska odpočinout od úmornýho učení, který ho zužovalo už dobrej týden. Nakonec ho napadlo zkrátit si cestu přes nedalekej park, protože pár piv znělo jako docela dobrej nápad. Jenže teď byl jeho plán na oddych zkaženej tímhle gastronomickým odborníkem.

Protože Alex seděl zády ke stolu, odkud se ozývala důmyslná kritika všech druhů občerstvení, tak si představoval vzevření tohohle člověka jen ve své mysli. Podle hlasu poměrně mladej borec, nejspíš s nagelovanýma vlasama nahoru, určite vypadá sebevědomě už napohled, myslel si pro sebe. Jeho holka musí mít ty prvotřídní míry, protože takovejhle boreček by svýma kecama ukecal každou.

Alex se nenápadně otočil směrem k výčepu, aby to vypadalo, jakoby mu došlo pivo. Pak už se zaměřil na svůj cíl. Spatřil otylýho zrzka, kterej díky své nadváze vypadal asi na 40 let, ale nemohlo mu být víc než 30. Jeho tupej výraz způsobil, že na něj Alex napřed nevěřícně vejral a po chvilce se mu na tváři vyloudil možná trochu posměšnej škleb, a tak se radši otočil. No jo, pomyslel si Alex, přeborníkem přes stejky a dezerty asi nebude zrovna kulturista. 

Povídka, kterou měl Alex zrovna rozečtenou, byla jeden z majstrštyků jednoho začínajícího Irskýho autora, jenomže v tomhle gurmánským prostředí se to číst prostě nedalo. Tohle byla povídka na doma. Nebo do parku. Nebo do venkovní hospody. Do hospody bez lidí, kteří troubí svůj jedinečnej názor do světa ze všech sil, aby si byli jistí, že je nikdo nepřeslechnul. Na tohle Alex náladu neměl, a tak zaplatil svých pár piv a zvedl se k odchodu.

Park se nacházel nedaleko jeho bytu, takže to trvalo pár minut, než se Alex došoural na svou známou ulici. Měl ale pořád takovej divnej pocit, že dneska ještě nechce sedět doma s knížkou. Bylo mu přece tak fajn, než to ten nadutej tlustoprd překazil.

Jednoduchej, i když docela zatuchle pajzl, se nacházel pár kroků od Alexova bytu. A on už měl plán. Zanese si věci na byt, popadne svůj pivní krýgl, natočí si alespoň ještě jedno pivo, takříkajíc na dobrou noc, a dokončí rozečtenou povídku.

Když se Alex blížil k bytu, spatřil u zmíněnýho pajzlu, kterej nesl jméno Na Závětří, několik mladých floutků kolem 15 let. Vůbec neměl náladu se s nima konfrontovat. Odemkl byt a řekl si, že pustit si Zeppelíny nebo Stouny bude možná lepší záplata na ten neblahej poslech v parku.

Rozsvítil v pokoji, odložil si věci a mrknul z okna. Před Závětřím teď postávalo už jen pár štamgastů. Plán se změnil. Srát na Stouny nebo Zeppelíny, jedno pivko si přece jenom ještě dá. Popadl svůj krýgl a řítil se zpátky dolů ze schodů na jednu Smíchovskou desítku. Tajně doufal, že potká jednoho vochmelku, se kterým už zažil nespočet zajímavých filosofických debat. Nakonec ho tam uviděl, ale nějak vnitřně pocítil, že dneska není ten den na hospodský žvásty, a tak se s plným pivem vydal zpátky do svýho bytu.

Přišel, sedl si ke stolu a do ruky vzal rozečetnou knížku. Najednou ale zjistil, že touha dočíst povídku z parku se už vytratila. Bylo teprve půl desátý večer a Alex hleděl tupě do svýho čerstvě načepovanýho piva.

Ten gastronom mi ale opravdu zkurvil den, pomyslel si znovu Alex. Pak si mocně loknul a řekl si, že se toho dnešního odborníka přes jídlo alespoň pokusí zvěčnit ve své povídce...