Autor: Marek Otta

Po prázdným týdnu se znovu ocitám na hlavním nádraží a nastupuju do vlaku. Vybírám si kupéčko, který by se hodilo na osamělej večer. Chci ho strávit jen s plzeňskýma pivama a myšlenkama v mojí hlavě. Hned první kupé vypadá fajn, sedí v něm jen jeden muž ve středním věku, s bujným knírem a výrazem jasně značícím, že měl dneska pěkně na hovno den.

"Dobrý den, máte tu volno?"

Chlápek mě zmrazí chladným pohledem a ani neodpoví. Očividně plánoval podobně strávenej večer jako já, takže jsem ho svou přítomností zjevně nasral. Ale beru jeho kyselej obličej jako souhlas a konečně se uvelebuju do pohodlné sedačky, připravenej na cestu.

Když jsem se na něj po chvilce podíval, lesknul se mu v očích pohled masovýho vraha a já si říkal, jestli dneska vůbec dojedu domů. Pak jsem se dostal do celkem filozofické nálady a napadla mě spousta myšlenek o tom, proč je ten muž takhle otrávenej.

Chtěl si vychutnat ticho, aby slyšel svoje myšlenky, tak jak jsem to měl v úmyslu já? Nasrala ho ženská u pokladny, která se na něj podívala protivným pohledem? Nechce se mu domů za hysterickou manželkou? Ať je to jak chce, určitě na to chce rychle zapomenout, protože zavírá oči a chystá se ke spánku. Ještě ho stihnu vyrušit cinkáním mých lahví od piva a pak už si dávám pozor, abych ho neprobudil z jeho dřímoty.

Po pár minutách mi volá Pete. Pete je můj nejlepší kámoš ze střední, plánovali jsme si spolu privát na výšce, ale nakonec skončil u vojáků, takže to nějak nevyšlo. Protože je špatnej signál, musím do telefonu skoro křičet, aby mi vůbec něco rozuměl.

"Ty taky leješ, ty zmrde?"

"Je pátek večer, vole, co jinýho mi zbývá."

"Pete, ty magore, vždyť je čtvrtek."

"Hovno?"

"No to si piš, kámo."

"No co už, jsem osamělej svobodník, já mám pátek každej den." 

Muž s knírem nevrle mlaskne a je mi jasný, že teď je nasranej ještě víc. Kvůli signálu se hovor přeruší. Aspoň mu dám pokoj a dopřeju mu ticho na spaní, pomyslím si. Po chvilce zvoní telefon znovu. Volá Pete.

"Ty vole, nemáš náhodou v prdeli signál?"

"Mám Pete, jedu hroznýma prdelama, nechytá se to tu."

"Jasný no, tak nic, příští víkend zachlastáme, ne?"

"Jo kámo, to bysme teda měli."

Odložím telefon stranou a koutkem oka se podívám, co na to chlápek vedle mě. Vypadá, že spí. Dobrý, říkám si v duchu, nějak to přežil.

Po chvilce se začne balit, nejspíš vystupuje. U dveří se na mě podívá úplně dobráckým pohledem a s veselýma očima se rozloučí. Dokonce mi popřeje šťastnou cestu a usmívá se. To mě dostane.

Začínám litovat, že jsem si utvořil názor na toho muže hned v první minutě našeho setkání. Snažím se vžít do jeho kůže. Kdyby mi teď přilítl do kupéčka rozjařenej kluk, byl bych nadšenej? Asi těžko. Žádná protivná pokladní nebo hysterická manželka. Člověk občas prostě potřebuje být sám a zrovna, když si tenhle muž oddychl od té uspěchané společnosti a všetečných pohledů, zrovna když si připadal konečně spokojenej a sám sebou, vtrhl jsem mu do jeho samoty a rozcupoval ji na kousky.

Najednou mě mrzí, že jsem tomu člověku zkazil možná jedinou chvilku, kterou mohl dneska strávit sám. Jeho pár minut, který by prožil v úplné samotě a během kterých by mohl přemýšlet o svých starostech, radostech a problémech. Jen on a vlak. To byl jeho sen. Samota může být krásná.

Za pár minut píše Pete.

"Kámo, měli bysme se co nejdřív sejít a probrat, jak jde život, nechci se zas ožrat sám jak nějakej zoufalec."

Přečtu si Petovu zprávu a padne na mě smutek. Samota může být krutá.