Autor: Jan Krejčí
Slunce svítí na vlažnou cestu. Stíny stromů a keřů. Rozkvetlá louka je hned za lesem. Motýli třepetají křidélky. Pár mraků na nebi, ale i tak je nádherně. Tančím. Nohy se mi míhají v trávě. Lehkost. Zavírám oči, vznáším se po proudu jemného vánku. Roztáhnu křídla a letím vzhůru. Cítím svobodu. Slunce osvětluje všechno a všechno je průzračné. Celý svět se točí kolo osy jejíž středem jsem já. Udávám rychlé tempo (zapomněl jsem na všechna nebezpečí). V tom si lehám do trávy a poslouchám kromě hudby šum rostlin, šepotání myšek a písně ptáčků. Všechno je jako na kolotoči! Rozeběhnu se, a s otevřenou náručí skáču a letím lehký jako popel vstříc tomu všemu tak nádhernému. Pozoruji nebe a mraky. Slunce svítí vstříc dálce. Z prsou se mi vylévá černá krev a okysličuje se ve víru rotačního pásma uprostřed. Čas se zastavil a já pozoruji neměnící se spin zeměkoule. V paralele s pomalým otáčením kolem své osy se ozývají zvuky polních cest. Slyším jak se za zvuku akordeónu kývají slunečnice a sedmikrásky. Sedím. Skrz sluneční brýle mi padá rosa pod polštář a protéká skrz moje vlasy až ke kořenům polního kvítí. To aby mohlo polní kvítí růst do výšin malicherné lásky k přírodě. Lásky k všemu, co znamená moje jméno.
Plavu zády ke hladině a nechávám se nadnášet. Kdyby supy kroužili kolem bezbranného zvěře, bylo by mi to líto. Čas se zpomalil v dlouhou chvíli na hladině rozehřáté vody. Je tak krásný klid. Poslouchám jemné piano. Břeh se začíná blížit. Začíná se pomalu zatahovat obloha, první kapy deště jsou nadosah. Bouřka burácí v teplém rybníce a puls tepe jako střela z brokovnice. Vylétám z vody vstříc krásnému počasí, které na mojí žádost vzápětí přichází a osušuje mojí pokožku. Začíná se zvedat lehký vítr, který odnáší spadané listy někam dál na východ a očišťuje tak zem od skvrn minulého listopadu.
Mraky občas zastoupí slunce a přichází jemný chlad a tma. V odrazu na vodní hladině vidím nádhernou modř s jemnými, býlími mráčky. Letím skrz borový háj, otáčím se u obilného pole a padám na zem. Klečím. Držím si dlaně a opírám se jimi o zem. Z očí mi najednou tryskají proudy proseb, které nebyly nikdy vyslyšeny (a volají o pomoc). Dočkávají se jen krásného odpočinku v příjemném vánku. Zatímco slunce pomalu chladne, já se opět zvedám, abych udělal několik otoček. Běžím dál a dál, chci víc a víc, nikomu nebráním v cestě. Běžím přímo rovně za nosem, les, cesta, pěšina, pole. Běžím skrz rybníky. Občas vyskočím a otočím se, abych viděl, kde jsem už byl (a odkud jsem). Slunce ještě pořád svítí, ale parný den se začíná pomalu chýlit ke konci. Lehám si doprostřed zelené louky a doufám, že něco přijde. Něco krásného. Musí to někdy přijít.
Poslední sluneční paprsky se ohýbají na kraji lesního scenéria. Ulehám do postele. Zavírám oči. Usínám.