Autor: František Sobotka

   „Ty ale vůbec nechápeš, že nejseš v postavení, ve kterým by sis sakra mohl klást nějaký podmínky, chápeš to!?“ řval na mě šéf, až mu z úst létaly malé kapičky slin.

   „Seš můj, je ti to jasný!? Budeš dělat, co ti řeknu! Ty si myslíš, že když jsem do tebe narval takových miliard dolarů, budeš mi tu jen na ozdobu!? Neser mě, otoč tu svou hubu směrem k letadlu a běž pozabíjet ty hovada v tom zlatém dole!“

   „Nejsem tvůj.“ zašeptal jsem.

   „Ty mi budeš tyk…!?“

   Nejspíš chtěl říct tykat, ale přes krev v puse nemohl dobře mluvit. Když vám někdo protrhne hrudní koš holou rukou a rozmačká srdce, taky toho moc nenamluvíte. Vytáhl jsem ruku z mrtvého těla, otřel si zbytky šéfa do kalhot a rozhlédl se. Přesně v ten okamžik jsem si podepsal rozsudek smrti.

   Jediné štěstí bylo, že šéf rád drbal svůj majetek v soukromí, takže jsem měl pár okamžiků k dobru, abych se co nejrychleji vypařil. Otočil jsem se ke vchodu, jenže z malého vítězství relativně klidného odchodu se stala osudová chyba. Ve dveřích stál Margon. Stejně dokonalý stroj na zabíjení jako jsem já. Shodou okolností mi byl prakticky otcem.

   „Cos to udělal?“ vyděšeně se mě Margon zeptal a strnule zíral na mrtvého muže.

   „Už nebudu sluha. Nebudu zabíjet jen proto, aby tohle mrtvé hovado bohatlo. Já tady končím! A jestli to bude nutné, ven se dostanu i přes tebe.“ smutně jsem konstatoval holý fakt, zato ho myslel smrtelně vážně.

   „Víš, že si mi byl synem? Teď na tebe kašlu, ale pamatuj si jedno. Jestli tě ještě jednou uvidím, udělám ti to, co si udělal jemu.“ tvrdě prohlásil a ukázal na mrtvolu.

   Neodpověděl jsem. Slova byla zbytečná. Vyběhl jsem z chodby rychlostí mou vlastní a přemýšlel, jak se asi zachráním. Za pár chvil všichni zjistí, co jsem udělal, a půjde mi po krku celá organizace. Dokonalé vyhlídky.

   Hlavou se mi honily myšlenky jako rozjetý rychlík a já pomalu propadal panice. Jelikož jsem organizaci sloužil zatraceně dlouhých a odporných sedm let, vím, že před nimi prostě není úniku. Je nemožné schovat se na této planetě. No jasně! Rozsvítila se mi pomyslná žárovka. Země ne, musím na Měsíc. Usmál jsem se a změnil směr mého úniku.

   Přestal jsem se hnát směrem k prvnímu východu a pro změnu běžel do srdce budovy. Tedy ona to není úplně tak budova. Nacházím se ve vyhaslé sopce na ostrově někde v Tichém oceánu. Jak už jsem se zmínil, přesně vprostřed je obrovský hangár s naší stíhačkou. Ono se řekne stíhačka, ale je tak dvakrát dražší než já a šéf jí miloval víc, než nás pět zabijáků. Nebude problém se s ní dostat do vesmíru. Bude problém dostat se k ní.

   Běh jsem zmírnil na rychlou chůzi, když v tom se rozezněla siréna. Někdo našel mrtvolu šéfa a pustil poplach. Hodně super! Rychlá chůze zanikla v nejrychlejším trysku, jaký jsem kdy dokázal. Teď jde o minuty. Hnal jsem se betonovými chodbami jako vítr. Ocelové dveře jsem neotvíral, ale vyrážel. Ještě pár set metrů a budu v hangáru.

   Vyrazil jsem poslední vrata, samozřejmě ty nejsilnější, a nečekaný odpor mě vymrštil skoro deset metrů zpět do chodby. Verat. Jeden z mých geneticky upravených kolegů. Byl naprosto stejně upravený jako já, až na to, že je to prostě magor. Vyžíval se v zabíjení a utrpení. Radši bych si to rozdal s Margonem, než s tímhle šílencem.

   „Konečné zúčtování, hovado?“ s pološíleným úšklebkem mi Verat položil otázku, která skrývala hodně bolesti.

   „Nech mě projít, nebo ti utrhám ruce, ty blázne!“ zařval jsem na něj a dodal si tím trochu odvahy.

    Verat se tupě usmál a na zem vyplivl nechutný hlen. Rozeběhl se a já ho na chvilku přestal vidět. Další bolestivý úder směřoval do obličeje. V ústech jsem ucítil pachuť krve a tvrdé kousky mých zubů. Naštval jsem se sakra rychle, ale nebylo mi to nic platné. Další rány jsem dostal do žeber a do břicha. Sotva jsem stál na nohou. Nezmohl jsem se na nic jiného, než plivat krev všude okolo. Náhle mi hlavou proběhl šílený nápad.

   V nekonečné změti ran a kopanců jsem se dokázal natočit zády k vyraženým vratům do hangáru. Snažil jsem se vykrývat všechny údery, které jsem zahlédl, což byla přibližně jedna z deseti, a pomalu jsem couval. Nechutně dlouhých a bolestivých deset metrů, ale nakonec jsem se dostal do vrat i s Veratem.

   „STOP!“ zařval jsem z plných plic.

   I když to byl chabý pokus, přece jen vyšel. Verat mě přestal mlátit, stál pár centimetrů přede mnou a nechápavě civěl. Usmál jsem se.

   Jelikož jsme v tunelech, které jsou vyhloubené v sopce, všechny dveře a vrata podpírají traverzy. Vrata od hangáru nebyly výjimkou. Obouruč jsem chytil jednu traverzu a vyrval jí z betonu. Mimoděk jsem ucítil, jak mi praskají posilovače svalů, ale dokázal jsem to. Traverzu jsem uchopil jako obrovský kyj a začal mlátit Verata. Mlátil jsem ho do hlavy, takže jsem ho zatloukal do podlahy jako hřebík. Když už byl po pás v betonu, usoudil jsem, že budu mít dost času na to, vyrvat traverzu z protější strany. Traverza povolila a stalo se přesně to, v co jsem doufal. Strop se propadl a zasypal Verata. Tím jsem získal dobrých deset minut času na odlet.

   První minutu jsem věnoval odpočinku. Respektive jsem vysílením padl na kolena, klepal se a dávil ze sebe nechutnou směsku hlenu, krve a kdo ví čeho. Hned jak jsem se dokázal ovládat, vstal jsem a namířil si to k ovládacím panelům. Tlačítka jsem mačkal z paměti. Nachystat stíhačku, odpojit jí ze systému, otevřít průlet a zkontrolovat nádrž. Jako vždy, plná až po okraj.

   Došoural jsem se do kokpitu, připoutal se, nastavil autopilota a zadal mu cíl cesty Měsíc. Konečně klid, konečně bezpečí, konečně svoboda. Pohodlně jsem se usadil, přečkal zrychlení a následně se jen kochal černým vesmírem. Pozoroval jsem hvězdy a přibližující se můj nový domov se šťastným úsměvem na tváři.

   Z dokonalé idylky mě vyrušila nesnesitelná bolest v zádech, ve vnitřnostech, u srdce. Kvůli čtyřbodovému pásu jsem se nemohl ani hnout, ale hlavu jsem otočit mohl. Uviděl jsem něco, co jsem vidět opravdu nechtěl. Obličej Margona.

   „Říkal jsem ti, co se stane, když tě znovu potkám, synku.“ smutně pravil.

   Popravdě, jako poslední slova v životě jsem očekával něco naprosto jiného.