Autorka: Adriana Vlčková

„Mám nápad,“ zvedla černovlasá dívka svůj pohled od novin, které četla, „půjdeme ven a někoho tam potkáme.“

„Nikam nejdu.“ Její kamarádka si hrála se svou kočkou. Jmenovala se Nezbeda, ta kočka přirozeně. Dívka ležela na břichu a podpírala se pravou rukou, v levé ruce měla míček. Nezbeda míček chvíli zvídavě pozorovala a pak zvedla přední packy a začala si hrát.

„Ale no tak! Kámo, brácho!“ Černovláska náhle stála u okna a dívala se na sluncem prosvícenou zem.

„Nejsem tvůj kámoš a už vůbec ne brácha. A navíc, když půjdeme ven, budou tam lidi.“

„Amélie! Isabelle!“ ozvalo se z chodby. Byla to maminka dívky, co si hrála s kočkou. Amélie dala do kočičí misky vodu a Nezbeda se hltavě, ale přesto s elegancí, napila. 

„Holky moje. Mám pro vás důležitý úkol,“ usmála se na pohled milá dáma středního věku. Isabelle měla ve tváři radost, protože se domnívala, že budou muset jít ven. Amélie se neusmívala. Proč taky?

„A co je to za úkol, mami?“ Amélie zkřížila ruce na hrudníku.

„Běžte mi koupit cigarety,“ usmála se a prosebně pohlédla na svou dceru.

„No, pořád lepší, než nic,“ prohlásila Isabelle a šla se obout.

„A proč tam nejdeš ty?“ otázala se její dcera, ale následovala svou kamarádku.

„Protože mám na to tebe,“ mrkla na ni maminka a odešla do kuchyně za Nezbedou. Amélie a Isabelle tedy vyrazily ven. Isabelle myslela jen na to, jak je venku hezky a kolik lidí asi potká a Amélie doufala, že se brzy zatáhne a nikde nebude ani noha.

„Jaký je smysl života?“ Zeptala se Amélie, když dívky jely výtahem dolů. Nečekala odpověď, jen se zadívala do Isabelliny tváře. Měla krásný obličej – jistě by mohla být u kluků velmi oblíbená. Nabarvené černé vlasy jasně kontrastovaly, jak s bělostí její pleti, tak s modrýma očima. Isabelle nepatřila k lidem, co byli uznáni za „normální“, stejně tak i Amélie. Proto spolu trávily čas, ačkoliv se od sebe lišily v mnoha věcech.

Venku bylo slunce. A lidi. To se bohužel dalo očekávat – v tak krásném jarním počasí lidé tráví čas venku.

„Co takhle jet někdy na brusle?“ Navrhla veselá dívka. Byla ráda, že je venku – u nich doma je to děsná nuda, a když je doma u své kamarádky, taky si moc zábavy neužije.

„Jo, klidně,“ odpověděla nezaujatým tónem její společnice. I když to neznělo bůhvíjak nadšeně – Isabelle přesto odpověď uspokojila. Dívky šly do obchodu a cestou míjely několik lidí, od hřiště se ozýval dětský křik. Nebo to byl možná smích.

*

Druhý den byla škola. Amélie a Isabelle spolu chodily na stejnou školu, do stejného ročníku a dokonce i do té samé třídy. Nejspíš není moc velké překvapení, že spolu seděly i v lavici.

„Teď máme dějepis,“ zívla černovláska, její kamarádka zaujatě sledovala svůj slaninový rohlík, do kterého se chystala kousnout, ale něco ji zastavilo.

„Co se dějě? Bojíš se, že to někdo otrávil?“ smála se jí Isabelle.

„Nikdo mě nemůže otrávit tak, jako ty,“ odpověděla ji upřímně, „a navíc… Už od včerejška přemýšlím, že se stanu vegetariánkou.“

„Co tě k tomu vede?“ Zatímco si povídaly, z chodby se ozval jakýsi hluk a vzrušené hlasy.

„Mám k tomu spousty důvodů. Ale to ty nepochopíš ani za milion let,“ vysvětlovala jí milá spolužačka. V tom se Isabelle zvedla ze židle a zamířila ke dveřím. Ne protože by se naštvala na svou dlouholetou kamarádku, ale zaujal ji povyk na chodbě.

„Jo, budu vegetariánka,“ rozhodla se po chvíli Amélie a vstala, aby přistoupila ke svému spolužákovi, jenž už nějakou dobu dřímal na lavici. Položila mu slaninový rohlík na ruku a vydala se na chodbu.

„No tak, přestaňte kluci!“ křičela zoufale nějaká holka. Na druhé straně chodby se nacházel hlouček čumilů, které přilákal zápas mezi dvěma deváťáky. Jeden z nich byl Steve – školní rváč, ten druhý nebyl nikdo, koho by Amélie znala, ale vypadalo to, že asi bude jeden z šikanovaných kluků. Na této škole se to moc neřešilo. Několik holek odběhlo pro učitele, který chlapce okamžitě od sebe rozeštval a vedl oba do ředitelny. 

„Steve po něm chtěl prachy na svačinu… Prý to tak dělal každý den a ten kluk, co mu krvácel nos, si to už nechtěl nechat líbit,“ vysvětlovala Isabelle, která se jakoby odnikud zjevila přímo vedle své kamarádky. Amélie jen nevěřícně zakroutila hlavou a řekla:

„Zdá se, že v pekle vládne dokonalá spravedlnost.“

„V pekle možná, ale tady ne,“ sklopila hlavu černovlasá žačka.

„Ne, ne. Já myslím tohle, to je totiž peklo.“

„Cože? To ti přijde spravedlivé, když nějakého nevinného kluka denně obírá o peníze kluk, co by správně měl být jeho kamarád? Možná to je peklo, ale ne spravedlivé…“

„Tak mi teda vysvětli, proč si to ten kluk nechal celou dobu líbit? Proč zasáhl až teď? Podle mě si o sobě myslí, že je nicka, a že si šikanu zaslouží. Agresor mu tak vlastně poskytoval službu…“

„Ale teď se bránil!“ namítla Isabelle.

„Jo, to asi jo. Ale možná to tak bylo, protože chtěl, aby ho Steve potrestal ještě víc, než tomu tak bylo doteď. Sám sebe nejspíš nenávidí a v tomhle vidí svůj trest.“

„Takhle to přece být nemůže!“

„Nechci ti brát iluze, ale asi to udělám…“

„Ty jsi tak zlý člověk, Amélie!“ Vykřikla a rozběhla se směrem na dívčí záchody.

*

Byl pátek a to znamenalo dělat Améliinu oblíbenou činnost – hrát půlnoční basketbal. Šlo vlastně jen o házení míče do koše a... Snažit se ho taky doopravdy trefit. A nebylo to tak úplně o půlnoci, jako spíš v devět večer. Dívka stála na starém a ošklivém hřišti, které se nacházelo trochu dál od sídliště. Zatím tam byla sama, ale to nebylo překvapující, Isabelle vždycky trochu trvá, než se dostaví. Amélie pohlédla na nebe, které ovšem nebylo tak docela vidět kvůli smogu. Jí to tak vyhovovalo. Nebo by si přála vidět hvězdy?

„Ahoj! Promiň, že mi to tak trvalo,“ ozval se povědomý hlas, „vlastně, po pravdě jsem se rozmýšlela, jestli vůbec přijdu.“ Isabelle se postavila přímo před svou kamarádku – dívku, která pro ni byla vždycky záhadou, ale svým způsobem ji fascinovala. 

„Bylo by v naprostém pořádku, kdybys nepřišla… Ale když už jsi tady,“ řekla a hodila po Isabelle míč, ta ho s úsměvem chytla a bez problému hodila koš.

„Trochu mě rozhodilo to, co jsi řekla ve škole, to o tom klukovi… Ale pak jsem se nad tím zamyslela a uvědomila si, že občas jednoduše nechápu, proč děláš, nebo říkáš některé věci.“ Amélie se zamračila při zmínce slova „zamyslela“. 

„Občas? Některé? A seš si tím jistá?“ vyptávala se mračící se dívka a pokusila se trefit koš. Samozřejmě ho netrefila – koneckonců, je to profík.

„Máš pravdu,“ usmála se milá dívka, „není snad nic na světě, co bys ty řekla a já bych tomu rozuměla.“

„To máš pravdu, ale není to moje chyba. Dokonce ani tvoje ne.“

„Páni, to se divím, že jsi na mě nějak moc milá. To se snad ještě nestalo,“ černovláska hodila další koš.

„Ale teď bych ti přece jenom mohla říct něco, čemu budeš rozumět.“ Dívky se na sebe podívaly a Amélie řekla:

„Miluji tě.“ Nic víc. Basketbalový míč spadl na zem, aniž by byl kýmkoliv hozen.

„O takových věcech se nežertuje,“ šeptala Isabelle a na Amélii se ani nepodívala.

„Nežertuji.“

„Tak to dokaž!“ zakřičela, ruce svírala v pěst a zpříma se dívala do Améliiných očí. Ta k ní přistoupila a bez nějakého zaváhání ji políbila. Isabelle se ovšem ihned odtrhla a s téměř vyděšeným výrazem ve tváři si prohlížela dívku, kterou nikdy nedokázala pochopit. Pak se otočila a rozeběhla se domů.

Amélie došla pro míč, zhluboka se mu zadívala do barvy, a řekla:

„Jelikož jsme vyrostli v této společnosti… Nezbývá nám nic jiného, než se chovat stejně nesmyslně, jako všichni ostatní…“ Pak se pousmála a poprvé za večer hodila koš.