Autorka: Hana Pouzarová

Na své dětství vzpomínám ráda. Se spoustou dobrých přátel jsem zažila velké množství příhod, na které s úsměvem vzpomínáme dodnes. Nicméně i nejlepší dětství má svůj temný den. Tak i já putuji svým životem s černým znamením v duši.

Jednoho letního dne jsem své kamarády přemluvila, abychom se šli koupat do starého zatopeného lomu, jenž ohraničovaly vysoké, bílé skály. Čistá voda byla osvěžující. Nikdo nás zde nerušil a my jsme si užívali bezstarostné prázdninové odpoledne. Zatím jsme netušili, jaké karty nám osud namíchal.

Najednou kluky napadl bláznivý nápad. Proč jen jsem je nezastavila! „Pojďte, skočíme ze skály! Bude to super!“ volal Jirka. Všichni začali stoupat do strmého kopce. Jen já jsem odmítla jít s nimi, bála jsem se. Zůstala jsem dole a sledovala, jak nemotorně šplhají do svahu. 

„Jdu první!“ slyším volat Petra. 

Ach Petře! Proč?

„Já letím.“ křičí Petr, když padá k hladině. 

Dopadl. Nic. Nevynořuje se. Nevynořuje se! „Kde je?“ volají ze skály. „Nevím. Počkejte, támhle je!“ Petr se vynořuje. Zády k hladině. Třeba si dělá legraci. Chvíli čekám. Tu se ozve: „Můj Bože!“ Kluci rychle klopýtají ze skály, až se za nimi zvedá obláček bílého prachu. Jdu blíž k hladině. Už to vidím také! Kolem Petra se objevila skvrna. Krvavá skvrna! Kamarádi se vrhli do rudé vody pro našeho nešťastného přítele. Vynesli ho na písečný břeh. Vše bylo marné. Tep v mrtvých žílách jsme nenahmatali. Jediné, co jsme spatřili, byla rozseknutá, bílá lebka.

Prošli jsme si poté nepředstavitelnými psychickými stavy a v našich snech se nám tento den odehrával znovu a znovu. Pohřeb jsem proplakala v náruči kluků, kteří nezadrželi své slzy, a nechaly je volně padat na vyprahlou zem, která otevírala svůj temný chřtán, aby pohltila mrtvé tělo našeho přítele. 

Jen čas nám pomohl. Hluboká trhlina, kterou tento den zanechal v našich duších, se začala hojit, i když se nezacelila úplně a my s ní žijeme celý život. Pravidelně nosíme na Petrův hrob květiny. V létě kopretiny, ty měl vždy rád.