Autorka: Marie Křížová

Schyluje se k večeru. Paprsky Slunce dohasínají a jejich zář si trajdá po moři. Vlnky hravě rozdělují vodní zrcadlo. Mořské panny, tam v dálce na útesech, odpočívají po celodenním plesání v dunách. Rozčesávají své dlouhé vlasy. Maják, na jehož vrcholku se nyní nalézám, promlouvá všemi zvuky stáří. V jednu chvíli zavrzá schodiště, které protahuje své zdřevěnělé paže, po chvíli zas zakmitá kotouč světla, jímž kulatá budova udržuje mnohé lodi v bezpečí před nebezpečím. Vše je klidné, tiché, sotva se dá dýchat. Čekám na bouřku, která musí přijít.

Atmosféra okolí mi vžene do hlavy obrazy pohádek Hanse Christiana Andersena. Ostatně, každý jeho příběh začíná jako ticho před bouří.

Nebe nabírá beránkovitá mračna a shora se na mě černí. Čekám, stále čekám na první úder. Těším se na něj jak malé dítě na kolotoč. "Prásk!" Nastává kontrastní okamžik v celé krajině. Moře zčerná, obloha se uzavírá železnou oponou. Obestře mě temno. "Prásk!" Útes mořských víl je ostře ozářen. Víly prchají do hlubin. "Prásk! Prásk! Prásk!" Propuká bouře naplno. Moře protestuje, zdvihá se vysoko a stále výš a výš. Hladovýma rukama sahá po zdech majáku, jako by se chtělo chytit a zachránit. Děsivá podívaná ve mně vyvolá naráz tolik pocitů, div že se držím na nohou. Ze strachu se mi třesou kolena, ale moc přírody mě tak učarovává, že nemám nejmenší chuť opustit své stanoviště. Prstíčky slané vody mě hladí po tváři. Boty a nohavice riflí mám úplně promočené. Kuželovité oko kmitavě osvětluje divokou hladinu. Všichni živí tvorečkové prchají do svých domovů. Jsem naplněná radostí a štěstím, problémy všedního života opadávají, mé vnitřní já se chce zapojit do toho hromového díla. A je konec. Z vteřiny na vteřinu se rozestoupí mraky a ukazují se červánky. Červenozlaté nebe je uklidňujícím pohlazením. Vzduch přetéká svěžestí. Moře dokončuje svou bouřlivou pohotovost a i ve mně je nastolen mír. Právě jsem prožila očistu duše.